Vogue Daily

Vzhlížet k Anně

Anna Wintour, která má dnes sedmdesáté narozeniny, očima jednoho kluka, „co předstíral, že chodí na fotbal, zatímco chodil na ruční práce, a v noci při baterce pod peřinou četl Vogue – maják naděje.“
Rok 2007. Má první Vogue. Sienna Miller se na mě dívá z obálky zářijového čísla, se svými 840 stranami nejsilnějšího v historii magazínu. Mezi ostatními tituly září jako diamant na kupě chlévské mrvy.
Prohlížel jsem si ho obřadně, stránku po stránce, pomalu, nic mi nesmělo utéct. Najednou jsem chápal, proč si Carrie Bradshaw kupovala Vogue místo večeře, protože ji nasytil víc. Jedna z reklam byla na vůni Palazzo od Fendi. Zlehka jsem odlepil růžek a přivoněl si. Nikdy jsem ji nesehnal, vždy ji budu chtít. Vždy pro mě bude symbolizovat Vogue.
Rok 2009. Sleduju dokument mapující přípravy tohoto vydání, Zářijové číslo. „Vogue je Annin magazín,“ říká v něm Candy Pratts Price a ve mně sílí fascinace šéfredaktorkou, díky níž mi najednou všechno dává smysl. Díky níž mi dochází, že navzdory tomu, co cítím z okolí, je můj zájem o módu naprosto v pořádku. A vlastně by bylo hloupé se o ni alespoň trochu nezajímat.
„Často vidím, že lidé se módy bojí,“ tvrdí Anna Wintour v dokumentu. „A protože je móda děsí a protože se kvůli ní cítí nejistě, shazují ji. Říkají o našem světě docela ponižující věci. Podle mě to je obvykle dané tím, že se cítí nějak vyloučení – že nejsou součástí ‚cool party‘, takže ve výsledku módu zesměšňují. Jenom proto, že si rádi obléknete krásné šaty od Caroliny Herrery nebo modré džíny J Brand místo něčeho obyčejného z Kmartu, přece neznamená, že jste hloupý člověk. Na módě je něco, z čeho jsou lidé velice nervózní.“
Přes třicet let šéfredaktorka americké Vogue, téměř sedm let umělecká ředitelka celého vydavatelství Condé Nast a jedna z nejvlivnějších osob módního průmyslu. Zdroj mé fascinace. Inspirace.
Už její první obálka, listopadového čísla 1988, signalizovala změnu. Nejen ve Vogue, ale v módě jako takové. Modelka Michaela Bercu zachycená Peterem Lindberghem, oblečená Carlyne Cerf de Dudzeele do couture topu od Christiana Lacroix a v džínách Guess. Dnes je kombinování vysoké a nízké módy samozřejmostí. Tehdy to byl takový šok, že do redakce volali z tiskárny, jestli náhodou někdo neudělal chybu.
Anna, původem Britka, během svého působení v čele magazínu pro módní průmysl udělala tolik, že za to v květnu 2017 převzala od královny Alžběty II. rytířský řád. Zprávy o tom, že by měla skončit, bývají okamžitě smeteny ze stolu. Posledně třeba Bobem Sauerbergem, výkonným ředitelem vydavatelství, který veřejně potvrdil, že Annin vliv je nezměrný a že kývla na jeho nabídku pracovat s ním na dobu neurčitou.
Ano, americká Vogue je vizuálně konzervativní. Rozhodně tedy v porovnání s naší československou (kterou mimochodem legendární šéfredaktorka označuje za „nejvíce edgy“ edici). Ale dodnes texty uvnitř rád čtu.
Má fascinace je ryzí fanouškovství. Nikdy jsem se s Annou nesetkal, nikdy jsem s ní nemluvil. Nejblíže jsem jí byl, když se s ní během posledního pařížského týdne módy sešla šéfredaktorka Andrea, která v čas schůzky poslala zprávu „Není tu, šla si pro kafe.“, šokována skutečností, že Anna Wintour si pro kávu chodí sama. „Jak se anglicky řekne vlaštovka? A ježek?“ následovalo. Povídaly si o přírodě. Udržitelnost je na vrcholu Anniných priorit.
Taky bych si chtěl s Annou povídat o vlaštovkách a ježcích. Nebo o čemkoliv. Je toho tolik, na co bych chtěl znát její názor. Protože je toho tolik, čím mě fascinuje, čím mě inspiruje.
Tak třeba:
  • Pro Annu není sklenice ani z poloviny plná, ani z poloviny prázdná, soudě podle videí z její kanceláře je Annina sklenice úplně plná obyčejných tužek. A tak v práci taky píšu obyčejnými tužkami. Nemám to moc rád, musí se pořád ořezávat a kolega Václav mi z nich okusuje gumu, ale když jsou dost dobré pro Annu, jsou dost dobré pro mě.
  • Anna trvá na tom, že dobrý leader je rozhodný leader, a musí zůstat rozhodný i ve chvíli, kdy rozhodnutý není. Myslím na to každý den. Když se v redakci dohadujeme, co si dáme k obědu.
  • Vzpomínáte, jak Miranda Priestly v Ďábel nosí Pradu říká asistentce, aby potvrdila účast na večírku Michaela Korse a že chce, aby ji řidič vysadil přesně ve 21.30 a vyzvedl ve 21.45? Tohle prý není daleko od skutečnosti. A je mi to blízké. Na prstech obou rukou bych nespočítal, kolikrát jsem dorazil na večírek a po pár minutách už jsem vyhlížel tramvaj, co by mě vyzvedla.
  • Anna nemá sociální sítě. Když se jí během rozhovoru ptali proč, když je ve Vogue tak protěžuje, odpověděla: „Nepracuju pro Annu Wintour, pracuju pro Condé Nast.“ To mě motivuje k tomu omezovat čas, který na sociálních sítích trávím. Momentálně jsem ve fázi „Facebook je over“ a jsem šťastnější.
  • Pro člověka, jako jsem já, který nosí neustále to samé s minimální obměnou, je uklidňující, že zrovna Anna Wintour celá léta zůstává věrná stejnému účesu, téměř vždy má šaty, povětšinou vzorované, k tomu náhrdelník s barevnými kameny a sandálky v pleťovém odstínu. Ty pro ni v roce 1994 navrhnul Manolo Blahnik. Pojmenoval je Anna.
Foto: Jacopo Raule/Getty Images
Anna Wintour v sandálkách Anna, které pro ni navrhnul Manolo Blahnik
  • Taky se mi líbí, že neustále nosí sluneční brýle. „Jsou neuvěřitelně užitečné, protože pak lidé neví, co si myslíte.“ Obzvlášť užitečný tip pro někoho, kdo během většiny seriózních konverzací myslí na to, jak by se asi jmenoval parfém, kdyby nějaký namíchal, anebo co si dá k večeři.
  • Nevím přesně proč, ale na US Open roku 2014 měla v ruce vyklápěcí telefon. Takový ten, co umí jenom telefonovat a psát zprávy. V návaznosti zcela vážně uvažuju nad tím, že bych si ho pořídil na víkendy, aby si i můj iPhone užil nějaký ten čas off. Na viděnou v pondělí, e-maily.
  • S ničím se moc nepáře. Vzpomínám si, jak před několika lety její dcera Bee na Instagramu sdílela fotku vánočního stromku opřeného o zeď u vchodových dveří. Anna ho nechala vyhodit ještě před 25. prosincem, protože jí připadalo, že dělá bordel. Ponaučení: Nepodílet se na něčem, co se vám protiví, jenom proto, že se to od vás čeká.
  • Má nejkrásnější útočiště. Možná vstává mezi čtvrtou a pátou ráno, aby vše zvládla, ale zcela evidentně umí stejně dobře odpočívat. Její zahrada na Long Islandu, navržená Mirandou Brooks, je mou zahradou snů.
  • Její časopis má názor. Móda je politická, takže i Vogue musí být politická. Hillary Clinton dala na obálku už jako první dámu v roce 1998 a před třemi lety podpořila její kandidaturu (nejen) další obálkou. Anna říká, že cítí morální povinnost stát si za tím, co považuje za správné. Co dodat?
Jen to nejlepší k narozeninám, Anno.