Vzhlížet k Anně

Rok 2007. Má první Vogue. Sienna Miller se na mě dívá z obálky zářijového čísla, se svými 840 stranami nejsilnějšího v historii magazínu. Mezi ostatními tituly září jako diamant na kupě chlévské mrvy.

Prohlížel jsem si ho obřadně, stránku po stránce, pomalu, nic mi nesmělo utéct. Najednou jsem chápal, proč si Carrie Bradshaw kupovala Vogue místo večeře, protože ji nasytil víc. Jedna z reklam byla na vůni Palazzo od Fendi. Zlehka jsem odlepil růžek a přivoněl si. Nikdy jsem ji nesehnal, vždy ji budu chtít. Vždy pro mě bude symbolizovat Vogue.

Rok 2009. Sleduju dokument mapující přípravy tohoto vydání, Zářijové číslo. „Vogue je Annin magazín,“ říká v něm Candy Pratts Price a ve mně sílí fascinace šéfredaktorkou, díky níž mi najednou všechno dává smysl. Díky níž mi dochází, že navzdory tomu, co cítím z okolí, je můj zájem o módu naprosto v pořádku. A vlastně by bylo hloupé se o ni alespoň trochu nezajímat.

„Často vidím, že lidé se módy bojí,“ tvrdí Anna Wintour v dokumentu. „A protože je móda děsí a protože se kvůli ní cítí nejistě, shazují ji. Říkají o našem světě docela ponižující věci. Podle mě to je obvykle dané tím, že se cítí nějak vyloučení – že nejsou součástí ‚cool party‘, takže ve výsledku módu zesměšňují. Jenom proto, že si rádi obléknete krásné šaty od Caroliny Herrery nebo modré džíny J Brand místo něčeho obyčejného z Kmartu, přece neznamená, že jste hloupý člověk. Na módě je něco, z čeho jsou lidé velice nervózní.“

Přes třicet let šéfredaktorka americké Vogue, sedm let umělecká ředitelka celého vydavatelství Condé Nast a jedna z nejvlivnějších osob módního průmyslu. Zdroj mé fascinace. Inspirace.

Už její první obálka, listopadového čísla 1988, signalizovala změnu. Nejen ve Vogue, ale v módě jako takové. Modelka Michaela Bercu zachycená Peterem Lindberghem, oblečená Carlyne Cerf de Dudzeele do couture topu od Christiana Lacroix a v džínách Guess. Dnes je kombinování vysoké a nízké módy samozřejmostí. Tehdy to byl takový šok, že do redakce volali z tiskárny, jestli náhodou někdo neudělal chybu.

Anna, původem Britka, během svého působení v čele magazínu pro módní průmysl udělala tolik, že za to v květnu 2017 převzala od královny Alžběty II. rytířský řád. Zprávy o tom, že by měla skončit, bývají okamžitě smeteny ze stolu. Posledně třeba Bobem Sauerbergem, výkonným ředitelem vydavatelství, který veřejně potvrdil, že Annin vliv je nezměrný a že kývla na jeho nabídku pracovat s ním na dobu neurčitou.

Ano, americká Vogue je vizuálně konzervativní. Rozhodně tedy v porovnání s naší československou (kterou mimochodem legendární šéfredaktorka označuje za „nejvíce edgy“ edici). Ale dodnes texty uvnitř rád čtu.

Má fascinace je ryzí fanouškovství. Nikdy jsem se s Annou nesetkal, nikdy jsem s ní nemluvil. Nejblíže jsem jí byl, když se s ní během pařížského týdne módy sešla šéfredaktorka Andrea, která v čas schůzky poslala zprávu „Není tu, šla si pro kafe.“, šokována skutečností, že Anna Wintour si pro kávu chodí sama. „Jak se anglicky řekne vlaštovka? A ježek?“ následovalo. Povídaly si o přírodě. Udržitelnost je na vrcholu Anniných priorit.

Taky bych si chtěl s Annou povídat o vlaštovkách a ježcích. Nebo o čemkoliv. Je toho tolik, na co bych chtěl znát její názor. Protože je toho tolik, čím mě fascinuje, čím mě inspiruje.

Tak třeba:

Jen to nejlepší k narozeninám, Anno.