Proč toužíme po botách určených na skate

Nejsem si jistý, kdy přesně začal románek mezi vysokou módou a skateboardingem. Vzpomínám si nicméně, že jsem si ho všiml v létě 2011. Daria Werbowy v kampani Céline, prkno v ruce. Bylo to sexy. Na skateboardu totiž je něco nepolapitelného, něco přitažlivého. Nemusíte mít zvlášť vytříbený styl oblékání, ale pokud umíte jezdit, vypadáte dobře. Někdy mám pocit, že si jdu na Stalin sednout ze stejného motivu, jako chodím do Národního na balet. Pro ten pohyb. Tyhle disciplíny mají ostatně více společného. Je to sport? Je to umělecká forma? Obojí je nejspíš správně. A obojí také znatelně proniká do našich životů, ať už se tomu aktivně věnujeme, nebo jsme pouhým divákem.

Když přišlo pozvání na Black Rainbows, několikadenní oslavy tenisek Era od Vans, prvních bot vytvořených k jízdě na skateboardu, přirozeně jsem neváhal ani vteřinu a brzy jsem už seděl v letadle směr Los Angeles. V Dogtownu, slavném sousedství mezi Venice Beach a Santa Monicou, jsem měl to štěstí setkat se s Rianem Pozzebonem, který pro značku navrhuje boty už od roku 2002 a za jeho působení se jí dostalo globální slávy.

Předtím Vans zdaleka nebyla značkou, jak ji známe teď. Pravda, po založení v šestašedesátém se těšila určitému uznání, ale nyní spíš pomalu skomírala. Rozhodně nebyla relevantní. „Nebyla ve formě,“ vypráví mi Pozzebon. „Tu práci nabídli mému kamarádovi a spolupracovníkovi. Chtěl do toho jít se mnou, a tak mi zavolal a zeptal se, co si o tom myslím. Narovinu jsem mu řekl, že Vans přece nestojí za nic.“ Skateboardové boty se navíc stávaly čím dál populárnější a jeho coby skateboardistu rozčilovalo, jak je nosí všichni a stává se z nich klišé. Velká, tlustá bota, tak nějak nafouklá, jako by ji popíchaly včely, mu nepřipadala atraktivní, a tak jezdil v retro botách a ani za nic by vám neprozradil, kde je našel. Kdyby ale přijal nabídku, říkal si, možná by to mohl změnit. Možná by se mu povedlo vrátit do hry všechny ty klasické vansky, jaké už nikdo nenosil a po nichž logicky skateboardisté tolik prahli.

„A tak nás před sedmnácti lety zaměstnali. Naším úkolem bylo vrátit značce slávu. Jakkoliv.“ Oprášení archivů se ukázalo být skvělým nápadem. Pozzebon vrátil do hry staré modely, mezi nimi i Era z roku 1976, na jejichž navrhování spolupracoval s Tonym Alvou, legendárním skateboardistou. Než se nadál, stal se z nich hotový fenomén. Nosili je skateboardisté, ale i celebrity jako Rihanna nebo Pharrell Williams. Byly to prostě boty, které jste chtěli mít.

Právě proto je dnes nosíme. Včetně těch z nás, kteří v životě na skateboardu nestáli. Uvažuju, jestli to někomu, kdo na prknu vyrůstal, a pro koho je tato subkultura něčím velice osobním, není proti srsti. "Zavání to přece apropriací," říkám nahlas, a nohy obuté do vansek zbaběle zatahuju pod křeslo, aby je Pozzebon neviděl. Ten se směje. „Mně to nevadí. Naopak mi připadá zajímavé to sledovat, protože spousta lidí, kteří na tom mají podíl, pochází z mé generace. Teď jsou na vysokých pozicích a vedou módní domy. Podívejte se třeba na Virgila Abloha u Louis Vuitton. Skateboardová kultura pozdních osmdesátých a raných devadesátých let je v jeho tvorbě stále cítit, protože to byla součást jeho života. A takových lidí v kreativní sféře je více. Nejsou to jen designéři, ale i fotografové nebo hudebníci. Ani mi to nemůže vadit. Jsme to totiž my, kdo to způsobuje. Jsem zvědavý, jakým směrem se to bude dál vyvíjet,“ říká. „A pokud díky tomu někdo vezme prkno a zkusí si poprvé zajezdit, to mi připadá krásné. Skateboarding změnil můj život k lepšímu a těšilo by mě, kdyby změnil život k lepšímu i ostatním.“

Pozzebon měl kliku. Od vedení značky dostal plnou důvěru a on tak mohl tvořit neomezeně zkrátka na základě toho, co považoval za potřebné. Všechno, co pod jeho rukama vzniklo, tak mělo punc autenticity. Nemá za sebou žádné prestižní školy módy a vidí v tom svou největší sílu. Nikdo mu nikdy neříkal, co nebo jak má dělat. Oživit klasické modely byl dobrý tah. Aby zůstal relevantní dlouhodobě, rozhodl se posouvat je dál. Do současnosti. A nic mu k tomu neposloužilo lépe než spolupráce. Na účtu jich má značka spoustu. Disney. NASA. Tyler, the Creator. Loni jste možná zaznamenali kolekci s malbami Van Gogha, nyní v obchodech Vans zase najdete tenisky inspirované uměním Fridy Kahlo nebo Davida Bowieho. Zároveň bere důvěru od vedení a překlápí ji na svůj mladý tým. „Miluju sledovat je, jak přetvářejí staré věci a nebojí se hrát si s odkazem značky. Nechci být tím, kdo bude někoho zastavovat a říkat mu, aby hrál na jistotu. Chci se bavit.“ Navrhování pro Vans, zdá se, je především intuitivní záležitostí. „Některé návrhy mohou na základě zkušenosti působit, jako že se nebudou prodávat, a pak se stanou bestsellerem.“

Čas určený k rozhovoru už se pomalu chýlí ke konci. Zajímá mě ještě jedna věc. Vans je firma s obrovským dosahem. Prodává se ve více než osmdesáti zemích světa. Proč se ve spojitosti s ní nehovoří o udržitelnosti jako u ostatních značek? „Je hodně věcí, které jsme zavedli už před lety. Naše lepidla jsou na bázi vody, hodně materiálů je organických, vyrábíme boty i z recyklovaných plastových lahví atd. Jsou to věci, které už děláme, ale nekomunikujeme je. Víte, v tuhle chvíli je pro nás těžké vyrobit produkt, který by byl stoprocentně ekologický, a dokud neděláme něco stoprocentně, tak mi nepřipadá fér se tím chlubit. Krok za krokem se snažíme být lepší, ale proč to hlásat světu?“

Po rozhovoru sedám na kolo a jedu do Santa Monica, kde se nachází nejbližší pobočka Vans. Vzhledem k tomu, že jedu po pláži se skateparkem, by mě nemělo překvapovat, že vansky jsou nejčastější botou, kterou míjím. Když jsem konečně na místě, chápu, proč se z nich nestalo stejné klišé, jako tomu bylo s těmi opuchlými skatovými botami začátkem milénia. Jenom modelů Era je v obchodě k dostání šedesát pět stylů.

Hádám, že to je tajemstvím úspěchu. Vytvořit botu na základě skutečné potřeby zákazníka, na něhož míříte, a neustále ji posouvat do současnosti neotřelým designem. Tak může klidně celé Los Angeles nosit ty samé boty, aniž by kdokoliv působil uniformě, neoriginálně.

Pokud jde o mě, takhle si představuju botu, kterou můžu s čistým svědomím označit za ikonickou.