Vogue Daily

Happy Easter! Starověké a pohanské kořeny Velikonoc

Velikonoce jsou dnes především svátek křesťanský, jejich kořeny však lze dohledat ve starověku i pohanských rituálech. Mnozí z nás je tráví kvůli letošní pandemii netradičně, může to však být příležitost vzdělat se a zapátrat po jejich původu.

Na počátku bylo vejce

Z křesťanského pohledu je vejce reprezentací zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Své důležitosti se však těšilo již u starověkých národů, které ho uctívaly jako symbol počátku světa. Egypťané, Peršané a Féničané věřili, že všechen život vznikl z kosmického vejce, z toho důvodu byl jeho pozemský potomek součástí náboženských rituálů. V období jarních festivalů jej ozdobovali jako symbol plodnosti a znovuzrození, například červená barva reprezentovala dělohu. Pro Egypťany bylo vejce symbolem slunce, zatímco pro Babyloňany místo zrození bohyně Ištar. Peršané vítali jarní rovnodennost slavností Novrúz, kdy si vyměňovali zdobená vejce a loučili se se starým rokem. Věří se, že první křesťané, pocházející z území bývalé Mezopotámie, převzali tuto tradici a malovali vejce červenou barvou jako symbol Kristovy krve.
Foto: Alexander Bel / @alexanderbelph

Velikonoce coby pohanské oslavy plodnosti a příchodu jara

Velikonoce se prolínají také se židovským Pesachem, ale i pohanskými oslavami jara. Podle benediktínského mnicha Bédy Ctihodného pochází název svátku od pohanské bohyně plodnosti a jara, Eostre či Eostrea, z jejíhož jména vzniklo anglické pojmenování Velikonoc Easter a německé Ostern. Ve svém díle Církevní dějiny národa Anglů objasňuje, že první angličtí křesťané oslavovali zmrtvýchvstání Ježíše v měsíci Eosturmonath (dnešní duben), odkazujícím na bohyni jara. Ačkoli dali svátku křesťanský význam, na označení období používali jméno pohanské bohyně i nadále.

Vzkříšení bohů od starověku po Ježíše

Koncept znovuzrození lze najít i u legendách starověkých národů. Učitel teologie a presbyteriánský kněz Tony Nugent upozorňuje, že umírání a zmrtvýchvstání bohů bylo součástí civilizace odjakživa a sloužilo jako reprezentace cyklu ročních období a hvězd. Jako příklad uvádí vzkříšení egyptského boha slunce Hora, obnovení života zabitím býka perským slunečním bohem Mithrasem nebo znovuzrození starořímského boha plodnosti Dionýsa. Nugent vidí paralelu příběhu Ježíše hlavně se sumerskou legendou Sestup Inanny, popsanou na hliněných deskách pocházejících z roku 2100 př.n.l. Bohyně plodnosti Inanna (Ištar) sestoupí do podsvětí, čímž země ztratí schopnost reprodukce. Po třech dnech je zachráněna životodární bylinou a vodou, načež se vrací na šest měsíců jako sluneční světlo – cyklus zimní smrti a jarního života. Doktor Nugent však nepoukazuje na nepravdivost Ježíšova příběhu, jenom na jeho strukturu a připodobnění starověkým legendám. O tom svědčí i fakt, že když křesťané ve 4. století identifikovali přesnou polohu Kristovy prázdné hrobky, vybrali místo, kde stál chrám Afrodity (řecký a římský ekvivalent bohyně Inanny). Chrám byl zbořen a místo něj postaven Chrám božího hrobu.

Velikonoční svátky dnes

Podobu Velikonoc, jakou ji známe teď, jim dal první nikajský koncil svolaný císařem Konstantinem v roce 325. Výsledkem byla shoda církve na výpočtu data pro slavení Velikonoc. Biskupové věřili, že vzkříšení Krista proběhlo v neděli. Datum svátku proto stanovili vždy na první neděli po prvním úplňku, následujícím po jarní rovnodennosti. Velikonoce od té doby zůstaly bez pevného data, zato s pevnými vazbami ke křesťanství.