Co čte v létě tým Vogue

S přestávkami ji čtu znovu a znovu posledních deset let. Neustále se k ní vracím. Jednou ji čtu v češtině, jindy ve francouzštině – jiný jazyk dává knížce jiný náboj, takže to je jediný způsob, jak nečíst pořád to samé dokola, protože z ruky ji ještě dát nechci. Je něžná a chytrá a vtipná a dělá mi moc dobře. Děj se odehrává v latinské čtvrti Paříže, v jednom buržoazním domě. Vypráví ho pětačtyřicetiletá domovnice a dvanáctiletá Paloma, která pochází z jedné z bohatých rodin dům obývající. Obě jsou naprosto jiné, než si jejich nejbližší okolí myslí, a zatímco první v tom nachází zvláštní potěchu, druhá plánuje sebevraždu. Je to má nejmilejší kniha.

Moje guilty pleasure. Ne guilty, protože bych se za její čtení styděl, ale protože se stydím za sebe. Mám ji totiž už pěknou řádku let a pořád nejsem schopný ji dočíst. Přitom je to jedno z nejkrásnějších děl, jaké jsem kdy četl. Vypráví příběh třináctiletého Theodora Deckera, který přežije teroristický útok v muzeu, ale jeho maminka zemře. Když se Theodore dostává ze sutí po výbuchu, bere s sebou Stehlíka od malíře Carela Fabritiuse, který tím pro něj – samozřejmě – nabývá zvláštního významu...

Tuto knihu čtu nyní, kdykoliv mi to čas jen trochu dovolí, tzn. ráno u kávy, v tramvaji, večer před spaním, při čekání na nádraží nebo letišti. Mít den, kdy nic nemusím, vyrazím s ní do Stromovky, dám si letový režim a knihu odložím až se západem slunce. Nacházím se totiž v jejím hlavním hrdinovi Arthurovi Lessovi, který je neúspěšný spisovatel před padesátkou. Hned v úvodu mu přijde pozvánka na svatbu jeho bývalého, s nímž byl devět let. A on? Prostě utíká. S humorem a lehkostí v kufru.

Kniha mé kamarádky, která je jednou z nejlepších britských beauty editorek současnosti, popisuje bohatou historii ikonických kosmetických produktů. Vtipné a nenáročné čtení o nejvýznamnějších kultovních produktech, jako je “pětka” od Chanelu, tvářenka Nars Orgasm, nebo sérum ANR Estée Lauder. Toto vydání můžu číst pořád dokola a nikdy mě neomrzí. Navíc v ní nechybí ani vizionářský pohled do budoucnosti beauty průmyslu, což jistě ocení každý správný kosmetický nadšenec.

Tituly o homosexualitě nebo o coming outu mě nebaví, protože jsou všechny jako přes kopírák a jsou plné zažitých klišé. Srdcervoucí čtení o první lásce Elia a Olivera ve mě ale vždy zanechá hluboký dojem a představuje pro mě zcela nezapomenutelný čtenářský zážitek. Jakmile tuto knihu dostanu do ruky, nechci se od ní odtrhnout. Může za to scéna s broskví, Acimanovo bravurní popsání italské krajiny prosluněné sluncem, místy až nesnesitelná nenucenost poslední noci dvou milenců, nebo proslov Eliova otce. Elio Elio Elio. I remember everything.

Rád se vracím na svá oblíbená místa v Japonsku prostřednictvím knížek. Aktuální trend trávení času v lese pro zlepšení psychické a fyzické pohody perfektně odráží poklidnou zenovou atmosféru japonských zahrad. Po přečtení této knihy mi ostatněi nezbylo nic jiného, než si koupit další letenky do Země vycházejícího slunce a navštívit všechny lesy a oázy klidu, které autor zmiňuje. Ostatně nejlépe si člověk načerpané vědomosti procvičí v praxi, viďte?

Jsou dvě knížky, které mi právě teď leží na komodě v mé (nedodělané) pracovně a těším se, až se do nich pořádně začtu na mém (nedodělaném) balkoně. 

Jednak mám rozečtený krátký román od Rachel Khong — Nazdar, vitamíne: Nazdar, hořčíku, ginkgo, rybí tuku!

Tato kniha bude bavit každého, kdo rád rozebírá i jiné rodinné tragikomedie než jen ty u sebe doma. Dále na mě čeká Milan Kundera a jeho Kniha smíchu a zapomnění, v prvním – oficiálním – českém vydání.

Ne, není to kniha, u které se budete smát, ale co se týče vašich starostí, tak ty četbou této (bohužel krátké) novely, odsunete stranou a budete se soustředit jen a pouze na hrdinu knihy, chlapce Namiho. Příběh, který se nepodobal dosud žádnému, který jsem přečetla. Nami si hledá místo v životě, pátrá po svém původu a na konci knihy nachází vše, co kdy potřeboval (a možná o tom nevěděl). Tento literární počin získal v roce 2017 Magnesiii Literu - Kniha roku 2017 a pro mne byla Knihou roku 2018. Tak silný otisk ve mne zanechala.

Přiznávám se, jsem velký fanoušek této autorky a s napětím čekám na každý její nový titul a už v půlce čtení každé novinky upřímně lituji, že už jí budu mít za chvilku přečtenou. Takže mi nezbývá nic jiného, než si letní večery krátit tím, že si občas pročítám autorčiny starší kusy. Nejlepší pro všechny je zatím jejím posledním titulem (a za mě asi nejlepším, ale nevěřte mi, to říkám s každou její knihou pokaždé) a opět je v centru dění jedna trochu netradiční rodina. Babička, máma a syn. Každý z nich má úplně jinou představu o tom, co je pro všechny nejlepší. Příběh o mamince herečce, která kvůli práci přesune syna z města na chalupu za babičkou, změní pohled na život nejednomu rodiči i (dospělému) dítěti. Velmi upřímné, lidské a někdy až nepříjemně pravdivé čtení.

Kniha, která se doslova vyplatí. A také ji doporučuji mít doma pořád na očích, protože její pravidelné čtení podporuje odstranění všech zbytečných věcí z vašeho života (a domova). A kdy jindy je čas na likvidaci věcí, které prostě nepotřebujete, než v létě? O vikendu vám proto radím otevřít tuto knihu, posléze všechna okna, připravit si dostatek krabic a pytlů a hezky dle této knihy třídit a vyhazovat staré nepotřebné věci, časopisy, oblečení, ale i prošlou kosmetiku (nechce se vám, že?). Marie Kondo vás zkrátka přesvědčí o tom, že pořádek v hlavě nejprve začíná uklizeným a nepřeplácaným domovem. Jestli se mi to už povedlo splnit? No ano, ještě tedy na mě čeká pár kilo magazínů, kosmetiky i pytlů i s oblečením…

V létě většinou dělám tu chybu, že čtu až moc těžkou literaturu. Po přečtení pak ležím na pláži nebo u bazénu, svítí mi na hlavu sluníčko, jím nanuk a mam existenciální krizi. A zde máte příklad. Pred měsícem jsem takto u moře přečetla Why I no longer talk about race (Reni Eddo-Lodge) a Sapiens (Jual Noah Harari). Obě knížky byly skvělé, chytré, vtipné. Ovšem zároveň mi ihned dokázaly lehce naleptat má zažitá paradigmata.