Almodóvarovy Hořké svátky jsou elegantním účtováním s uměleckým egem

Pedro Almodóvar má za sebou už čtyřiadvacet celovečerních filmů a v Hořkých svátcích rozehrává hru, kterou diváci znají z jeho pozdní tvorby velmi dobře – sebereflexi umělce, jenž si klade otázku, zda má co říct. Po anglicky natočeném Pokoji vedle (The Room Next Door) se režisér vrací ke španělštině a zároveň k tématům, která důvěrně otevřel už v Bolesti a slávě: stárnutí, tvůrčí vyčerpání a nejasnou hranici mezi životem a fikcí, kterou umělec bez skrupulí přetavuje v materiál.

Příběh je stavěný jako sada zrcadel. Sledujeme spisovatele a scenáristu Raúla (Leonardo Sbaraglia), který píše scénář inspirovaný osudy své dlouholeté asistentky Móniky (Aitana Sánchez-Gijón). Na jeho psacím stole se rodí fiktivní režisérka Elsa (Bárbara Lennie), jejíž vlastní příběh se odvíjí od cizích tragédií, které bezostyšně využívá pro svůj film. Almodóvar tak staví film ve filmu ve filmu a čím déle sledujeme, kdo koho vlastně vypráví, tím jasněji vyvstává ústřední otázka celého díla: má tvůrce právo živit se cizím neštěstím, i když z něj dělá krásné, dojemné umění?

Tahle konstrukce je zároveň největší předností snímku i slabinou filmu. Na jednu stranu funguje jako důmyslná herní deska, na níž se vizuální styl (pestré kostýmy, přepychové interiéry, barevná paleta, kterou fanoušci režiséra znají a milují) prolíná s dusnější, introspektivní rovinou o tvůrčí krizi. Na druhou stranu je vidět, že Almodóvar některé vlastní techniky recykluje, a tak místy působí spíš jako někdo, kdo přerovnává známý nábytek ve stejném bytě, než že by objevoval nový prostor. Almodóvar se vrací k tématům z Bolesti a slávě, ale tím, že postavu tvůrce roztříštil na dvě (Raúl a Elsa), je výsledek méně soustředěný než tehdejší koncentrovaný portrét s Antoniem Banderasem.

Přesto by byla škoda Hořké svátky odbýt jako pouhé opakování starých témat. Almodóvar si totiž nechal v rukávu trumf – hořce komickou, téměř až sebemrskačskou finální scénu, v níž Mónica konečně řekne Raúlovi do očí, čím pro ni celá léta byl: emocionálním upírem, který ji cucal jako materiál pro své scénáře. Jde o očistný moment, který na chvíli rozbije křehkou, estetizovanou hru zrcadel, a paradoxně právě proto film nejvíc ožije. Sbaraglia i Sánchez-Gijón hrají tuhle konfrontaci s takovou přesností, že divákovi na okamžik přestane vadit, že zbytek filmu je možná až příliš pěkně naaranžovaný.

Herecky je snímek jistota – Bárbara Lennie potvrzuje, že si zaslouží víc velkých rolí, a i vedlejší postavy včetně Milene Smit či Victorie Luengo dostávají prostor, aby nebyly jen dekorací. Kamera Paua Estevem Birby a hudba Alberta Iglesiase pak dodávají celku známou almodóvarovskou eleganci, na kterou jsme si za ta léta zvykli a která funguje i tehdy, když scénář trochu tápe.

Hořké svátky nepředstavují objevného Almodóvara, který by diváka nechal padat ze židle, jako to kdysi dokázal ve filmech Volver nebo Vše o mé matce. Je to spíš pečlivě střižený autoportrét tvůrce, jenž si sám sebe dobírá dřív, než to stihne udělat někdo jiný. A v tom je nakonec i jeho kouzlo. I ve snímku, který funguje jako zpověď tvůrce, jemuž docházejí síly, totiž zůstává filmařem, který má co nabídnout. Ať už jde o chytrou konstrukci, herecké výkony na úrovni, nebo závěr, který – i přes všechnu hořkost v názvu – nechává diváka odcházet s nadějí, že hořké nemusí být vždy tragické.