Prostor pro hru. Slovenský vizuální umělec Lousy Auber na DesignBloku 2026

Chceme pracovat s emocí a zážitkem, proto bude instalace v interiéru, ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Pro mě je to nezvyklá situace, protože mám k dispozici jen poměrně malý, ohraničený půdorys. Určitě nám pomohlo, že tématem letošního ročníku je světlo. Se světelnými instalacemi už mám určité zkušenosti. A vzhledem k tomu omezení půdorysem vznikla představa, že instalaci vytáhneme vertikálně. Chceme vytvořit nadrozměrné stínidlo z barrisolu. Díky vlastnostem tohoto materiálu můžeme zajímavě využít strukturované světlo, jehož zdroj bude uvnitř svítidla. Samotný světelný zdroj je od mladého italského designéra a vytváří efekt slunce prosvítajícího skrze listoví. Díky černému barrisolu by měl být ještě výraznější. Pod nadrozměrným svítidlem bude odpočinková zóna.

Tu instalaci jsme poprvé vytvořili pro festival Grape – objekt inspirovaný japonskými mrakodrapy. Z lodních kontejnerů vznikla stavba, která měla malý půdorys a šla výrazně do výšky. Otvory v kontejnerech jsme nechali otevřené a vyplnili je LED bloky. Prvotní myšlenkou tedy bylo vytvořit určitou architekturu. A festival je zároveň skvělé místo pro participativní umění, takže nám začalo dávat smysl zapojit návštěvníky přímo. Lidé potom mají pocit, že je to i jejich dílo. Všechny moje věci jsou založené na participaci.

Přistupuji k tomu úplně stejně. Vždycky se mi líbila představa umění, které se dostane třeba na stadion, zkrátka ven z galerie. Já sám jsem začal umění vnímat prostřednictvím street artu, od něhož jsem se dostal k architektuře. Miluji ji, dokáže na mě velmi intenzivně působit a podle mě může mít umění ve veřejném prostoru úplně stejný efekt. Proto tuto polohu vědomě vyhledávám. I moje věci, které jsou uzavřené uvnitř budov nebo přizpůsobené konkrétnímu interiéru, by měly vyvolávat podobný pocit.

Důležitým milníkem byl projekt Umění ve Staré tržnici v Bratislavě. Tehdy jsme poprvé dostali příležitost vytvořit instalaci ze tří balonů. Předtím jsme nafukovali jeden jediný a už ten lidé milovali, protože je zajímavé přijít do prostoru, kde je obrovský nafukovací objekt, do kterého můžete vstoupit a dělat si v něm, co chcete. Když jsme viděli, že projekt funguje, začali jsme se hlásit do různých open callů. Jedním z nich byla výzva pro Milan Design Week od Superstudia, které mě nakonec přijalo. Je to pro mě zatím asi největší srdcovka. Už v ní vidím i určitou úplnost, protože všechno je tam podle mě přesně tak, jak má být.

V pozici, ve které jsem tehdy byl – dnes už je možná trochu jiná –, jsem první instalace realizoval doslova za pár tisíc eur, náklady byly nereálně nízké. Součástí mojí práce proto přirozeně byla také práce s materiálem a ten recyklovaný představoval nízkonákladovou možnost. Postupem času se k tomu přidala i další rovina: dnes už si nedokážu představit vytvořit obrovskou instalaci, při níž vznikne ohromné množství materiálu, a potom ho jednoduše někam vyhodit. Je v tom určitá společenská odpovědnost. Umění a design by měly být schopné inspirovat také v ekologických otázkách, ale děje se to málokdy. Hledal jsem tedy materiál, který by mi umožnil tvořit ve velkém měřítku s omezeným rozpočtem. Inspiroval mě Christo a velké zásahy do prostoru. Přemýšlel jsem, z čeho něco podobného vytvořit bez obrovských nákladů. A právě při tomhle hledání jsem se nakonec dostal k balonům. Staré horkovzdušné balony mají zajímavý osud. V určité chvíli jsou ještě schopné létat, ale už ne oficiálně. Většinou je vlastní profesionální balonisté, kteří s nimi vozí lidi na vyhlídkové lety. Existuje proto spousta lidí, kterým někde v garáži leží starý balon, s nímž už komerčně létat nemohou. A právě tak jsme se dostali k recyklovaným balonům.

Na téhle práci je krásné právě to, že se můžete věnovat různým materiálům a přístupům. U fotografie jsem se dostal do bodu, kdy už vlastní styl mám. Ale u instalací se mi líbí, že můžu dělat s novými lidmi, odborníky na různé materiály a řemesla a pokaždé zkoušet něco jiného.

Je příjemné mít partnera, u něhož se propojují věda a technologie s emocí. Mně tenhle přístup velmi vyhovuje. Berou věci vážně, ale zároveň dávají autorovi větší prostor, takže doufám, že budeme pokračovat.