Z galerie domů. Ikea v kolekci Konstrunda hledá novou hranici mezi uměním a designem

Ve stockholmské čtvrti Lövholmen stojí budova, která se za více než sto let své existence několikrát proměnila. Vznikla roku 1889 jako továrna vynálezce Helgeho Palmcrantze, na začátku 20. století se do ní nastěhovala společnost Wilhelm Becker a začala tam vyrábět barvy, později také mýdlo nebo výtvarné potřeby. Barvy daly místu jméno, které mu zůstalo i poté, co výroba skončila: Färgfabriken, tedy doslova továrna na barvy. Od roku 1995 funguje jako centrum současného umění a architektury. 

Je červnový podvečer a v hlavní hale továrny s vysokými stropy, nabílenými zdmi s opadaným štukem a monumentálními sloupy stojí na bílých soklech vázy, židle, mísy a podivuhodné objekty, jejichž účel není na první pohled zcela zřejmý. Ze stropu visí koberec, opodál se leskne stolek obemknutý silnou chromovanou trubkou. Ikea sem pozvala novináře z různých koutů Evropy na první ochutnávku kolekce Konstrunda a na pár hodin udělala přesně to, co po nás bude později chtít v našich domovech: přestala rozlišovat mezi nábytkem a uměním. Prezentace má podobu výstavy, po níž následuje společná večeře s autory kolekce.

Otázka, která se tady přímo nabízí, je přitom trochu provokativní. IKEA desítky let demokratizuje design. Rozhodla se teď demokratizovat také umění? „Myslím, že umění doma potřebujeme,“ odpovídá Karin Gustavsson, kreativní vedoucí kolekce, když se jí na to ptám. „Často ho vídáme jen v galerii, muzeu nebo v uměleckém ateliéru. Ale umění je také součástí domova a naší kultury.“ 

Konstrunda znamená ve švédštině cestu za uměním či návštěvu otevřených ateliérů. Kolekce, která se začátkem září dostává do obchodů, čítá 22 objektů vytvořených sedmi designéry a umělci různých generací a s různým kulturním zázemím. Najdeme mezi nimi sklo, keramiku, textilie i nábytek. Zadání znělo nezvykle volně: autoři měli pracovat samostatně a vytvořit něco osobního. IKEA tentokrát nechtěla začínat funkcí, ale výrazem, což se snadno řekne, ale hůř se to dělá ve firmě, jejíž výrobky musí splnit množství bezpečnostních, výrobních a cenových pravidel. „Někteří lidé uvnitř firmy té myšlence zpočátku příliš nevěřili,“ připouští Gustavsson. „Stůl je prostě stůl, máme cenové kategorie a různé úrovně kvality. Já jsem ale říkala: ,Ne, stůl může být také předmětem, o kterém se začne mluvit.'“ 

Právě tady začíná být Konstrunda zajímavější než pouhá kolekce výrazných doplňků. Neptá se jen, zda může být nábytek uměním, ale také kolik umělecké svobody přežije cestu do sériové výroby. Gustavsson popisuje vývoj trvající téměř tři roky jako permanentní vyjednávání. Jeden návrh neprošel kvůli otvorům, do nichž by se mohlo zachytit dítě. Jinde byl problém s materiálem nebo povrchovou úpravou, další nápad jednoduše nebylo možné průmyslově vyrobit. „Umělci mají tendenci věci komplikovat, zatímco IKEA je známá tím, že je zjednodušuje,“ směje se. „Takže je to otázka rovnováhy.“ 

Někdy ovšem právě omezení přimělo výrobce hledat řešení, které předtím neexistovalo. Když jeden z návrhů vyžadoval stříbrný povrch, původní technologie nevyhovovala přísným požadavkům IKEA. Dodavatel nakonec našel bezpečnou alternativu. A některé předměty se dokonce musely vzepřít dokonce jednomu ze symbolů značky – plochému balení. Skleněný stolek Andu Maseba se složitě ohýbaným kovovým rámem se tedy prodává vcelku, protože jinak jeho konstrukci vyřešit nešlo. 

Právě různorodé složení skupiny tvůrců bylo pro Gustavsson zásadní. Chtěla různé generace, zkušenosti i kulturní zázemí a záměrně se vzdálit někdejší představě IKEA coby čistě skandinávského světa. 

Andu Masebo, londýnský designér se zkušenostmi s truhlářstvím, kovem a keramikou, vytvořil vedle chromovaného stolku také dva masivní dřevěné bloky. Můžete na ně postavit sklenku, sednout si nebo nedělat vůbec nic a jednoduše se na ně dívat. Švédská výtvarnice Lisa Reiser přenesla svůj rukopis do ručně foukaného skla. Lisa Hilland se zase vrátila k materiálu pevně spojenému s historií IKEA, totiž k borovici, a proměnila ji ve výraznou stoličku. A vytvořila také keramickou plastiku. 

Nejmladší dvojice designérů Ingrid Leander Berg a Igor Holtermann hledala materiál doslova za oknem. Uviděli zebru na přechodu, výstražné pásky a grafické znaky města, kolem nichž každý den procházíme bez povšimnutí, a přenesli je na polštáře a další textilie. Vytvořili jednu v zelenobílé variantě, jakou vídáme v ulicích Paříže, druhou v žlutočerné, známé ze Stockholmu. Na vysokém zrcadle se naopak objevily palmy coby mentální únik z městského provozu. 

Úplně jinou zkušenost přináší Akanksha Deo, designérka a výtvarnice narozená v Dillí. Pro IKEA běžně navrhuje s vědomím, že pracuje pro globální značku se silným skandinávským dědictvím. Vlastní indické kořeny podle svých slov do práce přenáší, ale ne prvoplánově. Konstrunda jí dovolila poměr mezi oběma světy na chvíli změnit. „Normálně pro IKEA dělám především seriózní design,“ říká. „U tohoto projektu jsem byla šťastná, protože jsem nemusela tolik přemýšlet o funkčnosti. Mohla jsem si říct: Dobře, teď si prostě budu dělat, co chci. Hrát si, zkoušet věci, psát manifesty, vymýšlet postavy a kolem nich celé příběhy.“ Výsledek? „Cítila jsem se svobodná a plná energie.“ 

Její objekty skutečně vypadají, jako by měly vlastní charakter. Vycházejí mimo jiné ze vzpomínek na tradiční indické dřevěné hračky a Deo o nich nemluví jako o neživých věcech, ale téměř jako o společnících. Když se jí ptám, co by říkaly, kdyby mohly mluvit, chvíli přemýšlí. Jeden by nás prý v proměnlivém světě uklidňoval, že všechno dobře dopadne. Jiný by připomínal, abychom žili přítomností. A další, abychom nezapomínali trávit čas s lidmi, které máme rádi. 

Možná největší střet dvou světů ale zažil Emanuele Stamuli. Jeho studio pracuje především na interiérech pro módu a retail a měřítko cen, výrobních sérií i typ klientů jsou tedy úplně jiné. Prvních šest nebo sedm měsíců spolupráce s IKEA podle něj provázela téměř nepřetržitá série „ne“. Něco nešlo vyrobit, něco by se mohlo rozbít, něco nesplňovalo bezpečnostní pravidla, něco by nebylo možné prodávat na všech trzích.

„Nebyl jsem na to vůbec zvyklý,“ přiznává. Nakonec ale právě omezení považuje za jednu z nejcennějších částí zkušenosti. Naučil se mnohem víc o výrobě a o tom, co všechno musí proběhnout, aby se jeho návrh mohl prodávat za zlomek částky, za kterou běžně vzniká práce jeho studia. „Je to skvělá kapitola mé kariéry, protože je úplně jiná než všechno, co jsem dosud dělal.“ 

Cena ostatně nebyla vedlejším parametrem, ale jednou z podmínek experimentu. „Dělat drahé věci je snadné,“ poznamenává Gustavsson. U menších objektů chtěla zůstat u částek, které dovolí relativně spontánní nákup. „Někdo mi možná řekne, že je to pořád drahé. A já odpovídám: Ve Stockholmu za to koupíte dva hamburgery. Přitom dostanete něco, co vám může vydržet celý život.“ 

Tady se ale vracíme k otázce z úvodu. Když může jeden předmět vlastnit několik tisíc lidí, je to ještě umění? Gustavsson se jednoznačné definici vyhýbá. Přiznává, že masová produkce představuje hranici, na níž Konstrunda vědomě balancuje; kolekce je proto limitovaná a za každým objektem stojí konkrétní autor. IKEA ostatně oficiálně říká, že nechce rozhodovat, co umění je a co není. Chce pro něj vytvořit prostor. 

Když se Karin Gustavsson ptám, co dnes od svého bydlení chceme, vrací se k éře kolem přelomu tisíciletí, kdy měl interiér působit dokonale. „Byla to trochu éra Toma Forda,“ říká. Dnes podle ní přichází pravý opak: věci z bleších trhů vedle nového nábytku, předměty spojené se vzpomínkami, renovované kusy a hlavně více barev a osobitosti. „Teď je to podle mě trochu víc Pipi Dlouhá punčocha.“ 

Po několika hodinách strávených ve Färgfabriken začíná dávat smysl, proč IKEA svou kolekci poprvé ukázala právě jako výstavu. Na bílém soklu totiž i obyčejná mísa působí jinak. Díváme se na její tvar, materiál, autorský rukopis. Přemýšlíme o ní. Jakmile ji ale odneseme domů a položíme na stůl, galerie zmizí a objekt se musí vypořádat s knihami, skleničkami, dětskými hračkami a vším ostatním, co tvoří skutečný život.

Stamuli pro tenhle vztah nachází mnohem prostší obraz. Dostupné umění přirovnává k mušli, kterou si přineseme z pláže. Nestojí nic, podobnou může najít kdokoliv, a přesto ji doma opatrně položíme na poličku, protože právě pro nás něco znamená. Hodnotu podle něj nemusí určovat cenovka ani exkluzivita. „Důležité je potkávat věci, které jsou něčím zvláštní alespoň pro vás, ne pro vaši peněženku,“ říká. A dodává jednoduchou větu: „Váš vkus patří jen vám.“

Možná tedy Konstrunda nedemokratizuje umění. Možná demokratizuje něco mnohem jednoduššího: právo rozhodnout se, co jím pro nás bude.

Kolekce Konstrunda je v prodeji od 1. září 2026.