20 let poté: 11. září očima Anny Wintour

Stejně jako mnoho jiných jsem toho neuvěřitelně jasného zářijového rána myslela nejprve na své děti. Byl newyorský týden módy: Marc Jacobs předváděl večer předtím, po celodenním dešti, a já jsem okamžitě zamířila do centra, protože tam byly moje děti. Charlie chodil do školy na Upper West Side, takže jsem ho vyzvedla jako prvního a pak jsme se vydali přes Central Park pro jeho mladší sestru Bee. V tuto chvíli se mi živě vybavují vzpomínky: absolutní ticho v parku, prázdná obloha a nekonečná prázdnota té procházky. Vše bylo na první pohled tak nezvykle klidné.

Ale ten den klidný nebyl a já s Bee a Charliem nemohli přijít na to, co máme dělat. Náš domov byl příliš daleko v centru, příliš blízko místa, kde se všechno odehrávalo, než abychom se tam vrátili. A tak jsme se vydali nedaleko, k přátelům, kteří pro nás byli stejně důležití jako rodina: Oscar a Annette de la Renta. Společně jsme se dívali na televizi a snažili se situaci pochopit. 

Jak se cítím po dvaceti letech? Abych byla upřímná, je to jako věčnost. Svět se od onoho zářijového rána tak dramaticky změnil. Ale v jiných ohledech tragédie toho dne a tíha historie nikdy nezmizí. Pokud jste ztratili někoho blízkého, nesete si ty nejtěžší vzpomínky. A pokud žijete v New Yorku, máte své vlastní 11. září.

A co když náhodou pracujete tam, kde já?

Na snímku můžete vidět výhled z mé kanceláře. Fotku pořídila Annie Leibovitz, když mě nedávno navštívila, což vzhledem k tomu, že spolu neustále pracujeme, není nic neobvyklého, ale většinou si s sebou fotoaparát nebere.

Chtěla bych říct, že je nesmírně uklidňující vidět tento památník den co den. Klidná geometrie bazénů s jiskřivými kaskádami – z této výšky je vše tiché – a uspořádané plochy s trávou a stromy. Šikmé panely muzejního pavilonu. Výrazný výhled na Oculus. Moderní architektura má své kouzlo, ale je až podivuhodné, jak dobře funguje právě toto místo a jak uctivě se k němu návštěvníci denně chovají. Má oduševnělý řád a navozuje pocit klidu.

Mám ho ráda, navzdory svým vzpomínkám, nebo možná právě díky nim. Pracovat zde je mimořádný dar – spojení s minulostí mi dává pocit naděje pro to, co přijde příště.