VOGUE editorial: POETRY & our TIME

Andrea Běhounková15. 12. 2021

Dva
nula
dvacet
dva.
Začátek.
Smíření.

Je 1. 12. 21. Lednové vydání Vogue CS odchází do tiskárny. K vám doletí jen pár dní před Štědrým dnem, poprvé s dárkem. Je zelený, má 144 stran, můžete si do něj zapisovat, ale můžete si ho také číst. Není to jen diář ani kniha, je to zápisník vašich myšlenek s výběrem toho nejlepšího, co nabízí současná česká poezie. Vogue CS tak navazuje na sborníky, které do předloňska deset let pravidelně vycházely v nakladatelství Host. Za naším výběrem stojí básnířka a držitelka ceny Jiřího Ortena Alžběta Stančáková.

Foto: Cameron Postforoosh & Kaduri Elyashar

Shalom Harlow

„Záleží‐li nám na designu šálku, ze kterého popíjíme kávu, zaobírejme se i jazykem, jímž živíme naši imaginaci.“ Alžbětino zamyšlení nad významem poezie najdete na začátku zápisníku, výběr deseti básní je do něj pak rozesetý. Ne náhodou jsme místo titulku na obálce zápisníku zvolili emoji. Absence slov v naší komunikaci je čím dál zřetelnější, stále častěji preferujeme symboly a zkratky. To nelze ignorovat. Jako milovnici knih a jazyka se mi to těžko připouští, ale co když jsou emoji jistým druhem poezie? Možná není jejich používání známkou lenosti a neduchaplnosti (jak své děti rádi poučujeme), možná je jejich abstraktnost, stejně jako poezie, prostorem pro fantazii.

Foto: Pierre Helzel

Vladimíra Čerepková

Poezii, básníkům a básnířkám je věnované i celé lednové vydání. Cover story jsme vyfotili se Shalom Harlow. Topmodelkou, která píše básně a která má až překvapivě hodně společného s jednou z nejvýznamnějších českých básnířek Vladimírou Čerepkovou. O synergiích obou femme fatale si můžete přečíst v textu Emmy Kausc na straně 112. Shalom se transformovala před objektivem Camerona Postforooshe do Vladimíry a zároveň na její počest napsala pro naši edici báseň.

I reject all intrusive manipulations of mind
Projections, introjection
What resides inside of you is all you will see in me

Co vůči mně cítíš, je tím, co vychází z tvého vlastního nitra.

Za pár dní začne nový rok. Co můžu udělat pro to, aby byl rokem porozumění? Nadělit si pod stromeček trochu pokory? Přestat rozdělovat na ty a ony? Pokusit se porozumět tomu, čeho se bojím. Proč se bojí ti druzí. Naslouchat a teprve poté dělat rozhodnutí. Naslouchat skutečným elitám a odborníkům. A hlavně – rozhodovat se s otevřenou myslí, ne se zaťatou čelistí nebo pěstí.

Jak říká další hvězda lednového vydání, španělská herečka a umělkyně Rossy de Palma, kterou znáte z filmů Pedra Almodóvara, v rozhovoru Barbory Šťastné: „Když nejste pokorní, přestanete být zvědaví, neučíte se nic nového, nejste otevření tomu, co se kolem vás děje. Umělec má být zvědavý jako malý kluk nebo holčička, musí být v kontaktu se svým nevědomím, se svou spontaneitou. Jako pták, který zpívá. Ten taky neví, že pro nás je krásné poslouchat jeho hlas. Nebo jako když se otevře květina. Také to nedělá proto, aby udělala dojem, neříká si, ach, jak jsem půvabná a jak krásně voním. Nečeká na lichotky, je sama sebou.“

Rok 2022 bude takový, jaký si ho uděláme. Věřím, že si ho navzájem nezkazíme. Protože #spolu. Ať už si budete přát cokoli, ať už vaše předsevzetí budou osobní, nebo aktivistická, ať už se rozhodnete přidat na tu, nebo onu stranu, nezapomeňte, že všichni jedeme v jednom vlaku. Má sice hodně vagonů, ale lokomotivu jen jednu.

Do třetice a na závěr si vypůjčím slova dalšího skvělého básníka, o němž se dočtete v lednovém vydání Vogue CS. O Josifovi Brodském na straně 46 píše Tim Postovit.

Pravda spočívá v tom, že pravda neexistuje.
To nás nezbavuje odpovědnosti, nýbrž přesně naopak: etika není nic jiného než vakuum, vyplňované chováním lidí, a to prakticky neustále: je to, chcete‐li, taky jakýsi vesmír.
A bohové milují dobro ne pro jeho krásné oči, ale proto, že nebýt dobra, neexistovali by.