Vogue Christmas

Fejeton Martina Váši: Rozhovor s paní Santa Clausovou

Jen blázen by odmítl pozvání od enigmy non plus ultra. Obzvlášť, když je ve hře nahlédnutí do jejího šatníku.
Je noc. Venku zuří sněhová bouře silnější, než pamatuju. Hluk z ulice mě probouzí tak dlouho, až vstávám a vydávám se do práce. Jsem tam nezvykle brzy, musí být před sedmou ranní. Za okny stále tma a dveře, které jsem předchozího večera při odchodu kódoval, stále zamčené. Musím být poslední, kdo se jich včera dotkl, a první, kdo se jich dotýká dnes, dochází mi. Přesto se mezitím dovnitř někdo dostat musel. Na mém stole totiž v kuželu světla lampy září obálka. Žádná adresa, žádná známka, jen mé jméno vyvedené takovým tím krasopisem, co vás nutí zapsat se do kaligrafického kurzu, přestože si ani nejste jistí, jak se správně píše sedmička. A ten inkoust! Krásnější odstín modré si neumím představit. Nemám tušení, jak se tam psaní dostalo, a přestože jeho pravost po přečtení vůbec nezpochybňuju, strkám ho do kapsy kabátu. Nikomu o něm neřeknu, skládám v duchu slib. Zatím ne. Pro jistotu.
O pár týdnů později přesně podle instrukcí odletám do Kodaně, kde mě na letišti vyzvedává auto. Chvíli to vypadá, že jedeme do centra, ale pak řidič strhává volant a jsme naráz v tunelu, který nebyl značený, a pokud ano, pak mizerně. Po dobré půl hodině z něj vyjíždíme do zasněžené krajiny – kde nic, tu nic, jen bíle pokryté kopce.
Přeskočme další půl hodinu a už čekám na barové stoličce v kuchyni obrovitánského zámku na příchod paní Santa Clausové. Malinkatá služebná s velikánským předkusem mi mezitím připravuje svařák, na němž jsem sice netrval, ale nebráním se mu.
„Pfišel šte še pofifat na foblešeni, še?“ ptá se mě.
„Ano, hádám, že ano.“
„Pani foblešeni nenoší. Pani še f něm ukašuje.“
„Ah.“ Co na to říct? „A kdy přijde, mohu-li se zeptat?“
„Pani nechofí. Ona še vám pšímo všnááášííí,“ odpovídá zasněně a pokládá přede mě horkou čokoládu.
Foto: archiv Marni
Kozačky, Marni, 850 €
Vtom shora slyším klapot podpatků. Je to ona? Je to ona. Na sobě má černý, téměř průsvitný žebrovaný rolák od Petera Do a k němu temně rudé, lehce metalické, také žebrované legíny Acne Studios končící v červenočerných kozačkách Marni na vysokých podpatcích. Rozkoš.
„Dobrý den,“ povídám, ale dokud nesejde poslední schod, nezvedne pohled, ani nic neřekne. Pak se zastaví, hodí šedými rovnými vlasy sahajícími až pod zadek a usměje se na mě. „Vogue, Vogue, Vogue,“ šeptne a předvede kousek z Madonniny choreografie, načež se otočí ke služebné, její pohled se změní ze svůdného na otrávený a suše oznámí: „To bude vše, Sabotage, děkuju.“
Tohle není entrée, tohle je performance. Její příchod by si zasloužil vlastní název i anotaci.
„Moc vám to sluší,“ hlesám.
„Ano.“ Otáčí se a jde zpět nahoru. „Za mnou, prosím.“ 
Bílé vlasy se jí po zádech s každým pohybem vlní jako hedvábí. Vlastně nevím, jak ji co nejpřesněji popsat. Něčím mi připomíná Naomi Campbell. Naomi Campbell, kdyby Naomi Campbell byla Viking a měla dikci Nigelly Lawson. Nebo já nevím, je prostě velká, ale štíhlá, svalnatá, ale jemná, a nekonečně sexy. Každý její pohyb je porno.
Foto: archiv Victoria Beckham
Svetr, Victoria Beckham, 23 500 Kč
„Vaše služebná se jmenuje Sabotage?“ snažím se rozdmýchat konverzaci.
„Jen jí tak říkám, protože všechno zkazí. Je úplně debilní, ale mám ji ráda,“ oznamuje mi. „To tam nepište.“
„Bydlíte v Dánsku dlouho?“ ptám se dál.
„Lol.“
Dochází mi, že víc se nedozvím. Kvůli tomu tady nejsem. V pozvánce stálo jasně, že dnešek má být o módě. Paní Santa Clausová se silou opírá do dvoukřídlých dveří a za nimi se ze tmy vynořuje šatník evokující concept store.
„Tenhle svetr pro mě Vicky navrhla už před lety.“ Provází mě náhodně vybranými kousky. „Kapsy jsou na úplatky pro soby a ten odstín červený nechala namíchat podle mý rtěnky. Pojmenovala ho Hoe, Hoe, Hoe Red. Káča jedna. Děsně jsem se smála. A pak znovu, když jsem si všimla, že ho zařadila do aktuální kolekce. V Británii asi rádi rozmazlují domácí mazlíčky, protože si ho k Vánocům přeje půlka země.“
Po mé pravici je celá stěna plná jenom černých džínů. Nikdy jsem jich neviděl tolik pohromadě, vypadá to tady jako ve vlajkové prodejně Levi's na Regent Street v Londýně, kdybyste ji vynásobili třemi. „Abych byla upřímná, pro černý levisky mám slabost větší než pro sesypávání hrachu s čočkou služebným. Na jejich střihu, na rozdíl od velikosti, nezáleží. High Rise Skinny, Skinny Bootcut i Mom Jeans, líbí se mi všechny. Protože mi sluší všechny. Protože jsem skvělá.“
Foto: archiv Levi's
Džíny, Levi's, 2499 Kč
Foto: archiv Levi's
Džíny, Levi's, 2699 Kč
Foto: archiv Levi's
Džíny, Levi's, 2299 Kč
Neumím si ani představit tu zodpovědnost, která se váže k tolika párům. Přibrat na váze by se jí prodražilo. „Mytologický postavy nepřibírají,“ odpovídá, přestože jsem nahlas nic neřekl. „Ale znát svou velikost je fakt klíčový. Třeba když přijde na Boyfriend Jeans. Trik je v tom vypadat, jakože na sobě máte oblečení přítele, ne mít na sobě oblečení přítele. Chápete? Jen se na něj podívejte,“ ukazuje z okna, kde zrovna Santa Claus odhazuje sníh ve vánici. „Vždyť bych v těch jeho kalhotách vypadala jak pytel na dárky.“
Foto: archiv Moda Operandi
Kabelka, Jacquemus, prodává Modaoperandi, 258 €
To mě přivádí ke kabelkám. Nikde žádnou nevidím. „Nechápu je. Je mi líto. Líbí se mi, ale nenosím je. Ráda mám volný ruce. Le Chiquito od Jacquemuse jsem nicméně neodolala. Ještě se s ním neznám osobně, ale vůbec bych se nedivila, kdyby ji navrhl pro mě. Velikostí dokonale odpovídá mé trpělivosti. Náhoda? Nemyslím si.“
Ptám se, které země jsou vlastně v jejich kompetenci. „Téměř všechny,“ odpovídá. Santa Clausovi zaštiťují Vánoce prakticky globálně, dozvídám se. „Já vím, já vím. U vás se nosí protestovat, že dárky nosí Ježíšek. Neuráží nás to a nebojujeme s tím. Ctíme tradice jednotlivých národů.“ V otázce toho, kdo co dostane, má přesto poslední slovo Santa Claus. Paní Santa Clausová pak poskytuje kreativní supervizi. „Nesnáším, když se někdo chová celý rok jako hovado a já mu pak musím nechávat ty hnusný dárky balit do hnusnýho papíru a omotávat je hnusnou umělohmotnou mašlí.“
Protože je jakousi paní Columbovou a až doteď ji nikdy nikdo neviděl, nemá ani outfit, který by pro ni byl příznačný. A tak neváhá a inspiruje se u svého muže. „Santu rozčiluje, když nosím variaci na jeho pracovní uniformu. Prý tím jeho poslání znevažuju. Podle mě mi jenom závidí, že mám pas,“ říká a zavazuje si tkaničku péřové bundy, jen aby úhlednou mašli vzápětí schovala pod silný opasek. 
Foto: archiv Acne Studios
Bunda, Acne Studios, 970 €
Foto: archiv Acne Studios
Opasek, Acne Studios, 360 €
Opasek utahuje nadoraz. Má to tak prý raději. „Žádný přenesený význam v tom ale nehledejte. Nás se stav ekonomiky nedotýká. Spoiler alert! Za to, co mu bude naděleno, je zodpovědný každý sám.“ Pak se spokojeně prohlíží v zrcadle a po chvíli dodává: „Mám fakt ráda červenou. Myslím, že červená je nová černá. Můžete mě citovat.“
Pochopitelně mě zajímá také udržitelnost. „Já jsem žila udržitelně ještě předtím, než to bylo trendy,“ oznamuje mi a zkoumavě si mě prohlíží, očekávajíc mou reakci. „Jsem ráda, že omdlíváte šokem. Vůbec teď nejsem tak stopadesátá, kdo vám to říká, co?“ Rozhlížím se po šatně tak velké, že by se do ní můj byt vešel pětkrát, přesto pod tíhou vší módy praská ve švech.
Foto: archiv Feit
Boty, Feit, 19 030 Kč
„No jo, já vím, co se vám honí hlavou, ale berte v potaz, že navzdory tomu, jak fantasticky vypadám, všechno tohle oblečení střádám stovky a stovky let. Marie Kondo, who?“ Přikyvuju. „Tak. Nehledě na to jsou to samý kvalitní věci a mnohý jsou skutečně vyrobený v souladu se zásadami udržitelnosti. Hele, třeba tyhle dřeváky. No nejsou roztomilý? Jediný boty bez podpatků, co nosím – nesnáším, když jsem jenom dva metry malá.“
Přechází po místnosti, jako by hledala další důkaz o svém šetrném přístupu, pak se v jeden moment zastavuje a s nepatrným úsměvem na tváři se na mě otáčí. „A hádejte, jakou uhlíkovou stopu udělají saně tažené soby!“
Sklání se o vitrínu se šperky a zřejmě přemýšlí, o kterém by mi něco pověděla. Jenže mě toho ještě zajímá tolik, co tak docela nesouvisí s módou. Třeba... Jakou hudbu se Santou při práci nejraději poslouchají? „Máme za ta léta osvědčený playlist,“ prozrazuje neochotně. „Give a Bit of Mmh to Me od Amandy Lear, Gimme More od Britney Spears, Gimme! Gimme! Gimme! od ABBA a taky More, More, More od Andrey True,“ odpovídá a najednou vypadá nekonečně znuděně, téměř unaveně.
„Uš je šaš,“ ozývá se za mnou hlas Sabotage.
„Cože?“
„Uš je šaš jíf.“
„Jo aha, čas jít! Jistě.“ Otáčím se zpět, abych se rozloučil, ale paní Santa Clausová nikde. Vtom se zprudka otevírá oko, muselo být špatně dovřené. Lekám se. Lekám se tak, že se probouzím. Nevěřícně se rozhlížím. Má ložnice je potemnělá a tichá. Za okny bílá tma. Sněhová bouře. Je možné, že se mi to celé jenom zdálo? 
Rozsvěcím lampičku na nočním stolku a beru do ruky telefon. Žádné fotky! Žádná nahrávka rozhovoru! Okamžitě telefon měním za tužku a kus papíru. Musím to všechno sepsat. Musím zaznamenat každičký detail, který by se z mé hlavy mohl následující vteřiny vypařit.
Později toho rána vycházím z domu. Sněží. Před zimou schovávám ruce do kapes kabátu a vtom ho cítím. Je tam. Ten dopis tam pořád je…