Fejeton Martina Váši: Rozhovor s paní Santa Clausovou

Je noc. Venku zuří sněhová bouře silnější, než pamatuju. Hluk z ulice mě probouzí tak dlouho, až vstávám a vydávám se do práce. Jsem tam nezvykle brzy, musí být před sedmou ranní. Za okny stále tma a dveře, které jsem předchozího večera při odchodu kódoval, stále zamčené. Musím být poslední, kdo se jich včera dotkl, a první, kdo se jich dotýká dnes, dochází mi. Přesto se mezitím dovnitř někdo dostat musel. Na mém stole totiž v kuželu světla lampy září obálka. Žádná adresa, žádná známka, jen mé jméno vyvedené takovým tím krasopisem, co vás nutí zapsat se do kaligrafického kurzu, přestože si ani nejste jistí, jak se správně píše sedmička. A ten inkoust! Krásnější odstín modré si neumím představit. Nemám tušení, jak se tam psaní dostalo, a přestože jeho pravost po přečtení vůbec nezpochybňuju, strkám ho do kapsy kabátu. Nikomu o něm neřeknu, skládám v duchu slib. Zatím ne. Pro jistotu.

O pár týdnů později přesně podle instrukcí odletám do Kodaně, kde mě na letišti vyzvedává auto. Chvíli to vypadá, že jedeme do centra, ale pak řidič strhává volant a jsme naráz v tunelu, který nebyl značený, a pokud ano, pak mizerně. Po dobré půl hodině z něj vyjíždíme do zasněžené krajiny – kde nic, tu nic, jen bíle pokryté kopce.

Přeskočme další půl hodinu a už čekám na barové stoličce v kuchyni obrovitánského zámku na příchod paní Santa Clausové. Malinkatá služebná s velikánským předkusem mi mezitím připravuje svařák, na němž jsem sice netrval, ale nebráním se mu.

„Pfišel šte še pofifat na foblešeni, še?“ ptá se mě.

„Ano, hádám, že ano.“

„Pani foblešeni nenoší. Pani še f něm ukašuje.“

„Ah.“ Co na to říct? „A kdy přijde, mohu-li se zeptat?“

„Pani nechofí. Ona še vám pšímo všnááášííí,“ odpovídá zasněně a pokládá přede mě horkou čokoládu.

Bílé vlasy se jí po zádech s každým pohybem vlní jako hedvábí. Vlastně nevím, jak ji co nejpřesněji popsat. Něčím mi připomíná Naomi Campbell. Naomi Campbell, kdyby Naomi Campbell byla Viking a měla dikci Nigelly Lawson. Nebo já nevím, je prostě velká, ale štíhlá, svalnatá, ale jemná, a nekonečně sexy. Každý její pohyb je porno.

Po mé pravici je celá stěna plná jenom černých džínů. Nikdy jsem jich neviděl tolik pohromadě, vypadá to tady jako ve vlajkové prodejně Levi's na Regent Street v Londýně, kdybyste ji vynásobili třemi. „Abych byla upřímná, pro černý levisky mám slabost větší než pro sesypávání hrachu s čočkou služebným. Na jejich střihu, na rozdíl od velikosti, nezáleží. High Rise Skinny, Skinny Bootcut i Mom Jeans, líbí se mi všechny. Protože mi sluší všechny. Protože jsem skvělá.“

Neumím si ani představit tu zodpovědnost, která se váže k tolika párům. Přibrat na váze by se jí prodražilo. „Mytologický postavy nepřibírají,“ odpovídá, přestože jsem nahlas nic neřekl. „Ale znát svou velikost je fakt klíčový. Třeba když přijde na Boyfriend Jeans. Trik je v tom vypadat, jakože na sobě máte oblečení přítele, ne mít na sobě oblečení přítele. Chápete? Jen se na něj podívejte,“ ukazuje z okna, kde zrovna Santa Claus odhazuje sníh ve vánici. „Vždyť bych v těch jeho kalhotách vypadala jak pytel na dárky.“

Protože je jakousi paní Columbovou a až doteď ji nikdy nikdo neviděl, nemá ani outfit, který by pro ni byl příznačný. A tak neváhá a inspiruje se u svého muže. „Santu rozčiluje, když nosím variaci na jeho pracovní uniformu. Prý tím jeho poslání znevažuju. Podle mě mi jenom závidí, že mám pas,“ říká a zavazuje si tkaničku péřové bundy, jen aby úhlednou mašli vzápětí schovala pod silný opasek. 

Opasek utahuje nadoraz. Má to tak prý raději. „Žádný přenesený význam v tom ale nehledejte. Nás se stav ekonomiky nedotýká. Spoiler alert! Za to, co mu bude naděleno, je zodpovědný každý sám.“ Pak se spokojeně prohlíží v zrcadle a po chvíli dodává: „Mám fakt ráda červenou. Myslím, že červená je nová černá. Můžete mě citovat.“

Pochopitelně mě zajímá také udržitelnost. „Já jsem žila udržitelně ještě předtím, než to bylo trendy,“ oznamuje mi a zkoumavě si mě prohlíží, očekávajíc mou reakci. „Jsem ráda, že omdlíváte šokem. Vůbec teď nejsem tak stopadesátá, kdo vám to říká, co?“ Rozhlížím se po šatně tak velké, že by se do ní můj byt vešel pětkrát, přesto pod tíhou vší módy praská ve švech.

Sklání se o vitrínu se šperky a zřejmě přemýšlí, o kterém by mi něco pověděla. Jenže mě toho ještě zajímá tolik, co tak docela nesouvisí s módou. Třeba... Jakou hudbu se Santou při práci nejraději poslouchají? „Máme za ta léta osvědčený playlist,“ prozrazuje neochotně. „Give a Bit of Mmh to Me od Amandy Lear, Gimme More od Britney Spears, Gimme! Gimme! Gimme! od ABBA a taky More, More, More od Andrey True,“ odpovídá a najednou vypadá nekonečně znuděně, téměř unaveně.

„Uš je šaš,“ ozývá se za mnou hlas Sabotage.

„Cože?“

„Uš je šaš jíf.“

„Jo aha, čas jít! Jistě.“ Otáčím se zpět, abych se rozloučil, ale paní Santa Clausová nikde. Vtom se zprudka otevírá oko, muselo být špatně dovřené. Lekám se. Lekám se tak, že se probouzím. Nevěřícně se rozhlížím. Má ložnice je potemnělá a tichá. Za okny bílá tma. Sněhová bouře. Je možné, že se mi to celé jenom zdálo? 

Rozsvěcím lampičku na nočním stolku a beru do ruky telefon. Žádné fotky! Žádná nahrávka rozhovoru! Okamžitě telefon měním za tužku a kus papíru. Musím to všechno sepsat. Musím zaznamenat každičký detail, který by se z mé hlavy mohl následující vteřiny vypařit.

Později toho rána vycházím z domu. Sněží. Před zimou schovávám ruce do kapes kabátu a vtom ho cítím. Je tam. Ten dopis tam pořád je…