Malířka Berthe Morisot, první dáma mezi impresionisty

„Skuteční malíři se na svět dívají se štětcem v ruce,“ říkala Berthe Morisot, jejíž malby ctí impresionistické zásady, ale zabývají se většinou jinými tématy než obrazy jejích mužských kolegů. Zatímco mezi malíři bylo populární zobrazování dostihů, kaváren, koncertů a městského života, Berthe se takovým scénám vyhýbala. Malovala hlavně portréty své matky, sestry, dcery Julie a dalších členů rodiny, přátel a jejich dětí nebo scény z každodenního života žen. Její tvorba je rozsáhlá, čítá přes 300 obrazů. Zahrnuje také krajiny, zahrady a scény na řece.  

Berthe Morisot se narodila 14. ledna 1841 v Bourges do bohaté a vážené rodiny. Její otec Edmé Tiburce Morisot zastával vysokou úřednickou funkci. Její matka, baronka Marie Joséphine Cornélie Thomas, byla dcerou váženého diplomata. Měla dvě sestry – Yves Elisabeth Morisot o tři roky starší a Edmu o dva – a bratra Charlese mladšího o čtyři roky. Rodiče kladli velký důraz na kvalitní a všestranné vzdělání svých čtyř dětí. Dopřávali jim hodiny klavíru a najali malíře Josepha-Benoîta Guicharda, aby jim dával lekce kreslení a malby. Berthe a Edma v sobě brzy objevily výtvarný talent a rozhodly se, že z nich budou malířky. Umělecké sklony měly v genech. Jean-Honoré Fragonard, slavný malíř pozdního rokoka, byl jejich prastrýc. Neměly to ale snadné i přes absolutní podporu rodiny. V jejich odhodlání je však nemohly zastavit ani zastaralé společenské konvence (žena malířkou!?), ani dívkám zapovězené studium na Académie des Beaux-Arts. Mezi lety 1860–1862 studovaly pod vedením malíře Camilla Corota, který jim otevřel cestu do společnosti mladých pařížských umělců. Často chodily do Louvru, kde pilovaly techniku tím, že kopírovaly díla starých mistrů.

Pro každého malíře bylo poctou, když byl porotou přijat jeho obraz do Salonu de Paris. Znamenalo to umělecký i komerční úspěch. Pokud byl obraz zamítnut, vedlo to k umělcovu zavržení a posměchu společnosti. Salon de Paris byla prestižní událost organizovaná Académie des Beaux-Arts. Přijetí obrazů do Salonu však schvalovala komise složená převážně ze zkostnatělých akademiků. Ti určovali, co je dobré a co špatné. 

Skandál kolem Salonu vypukl v roce 1863, kdy akademická komise odmítla více než 70 % přihlášených, zejména obrazy mladých nekonvenčních umělců. Nejznámější odmítnutá díla? Manetova Snídaně v trávě nebo Whistlerova Symfonie v bílé č. 1: Dívka v bílém. Po bouřlivé reakci umělců se do hry vložil sám císař Napoleon III. Nařídil, aby odmítnuté obrazy byly vystaveny v samostatném prostoru Průmyslového paláce. O jejich kvalitě měli rozhodnout návštěvníci. Nad obrazy se hojně a bouřlivě diskutovalo, většina návštěvníků byla ale ovlivněna názorem odborné komise. Obrazy proto hodnotili s posměšky a pohrdáním. 

Třiadvacetiletá Berthe nabídla Salonu své obrazy rok po tomhle skandálu. Komise přijala její obraz Le port de Lorient (Přístav v Lorientu). „Ztvárňuje vstřícný svět, působí uklidňujícím dojmem. Je výsostně impresionistický v tom smyslu, že krajina není podřízena postavám, vše je naopak zobrazeno se stejnou pečlivostí i lehkostí. Chvěje se na něm neklidná barva vody, jež odráží neklidné nebe; obraz rámují geometrické diagonály, v nichž je – jako radostně rozmazaná skvrna pod růžovým deštníkem – umístěna dívka, sedící za časného jitra na nábřeží.“ (Wendy Beckettová, Patricia Wrightová: Toulky světem malířství: Základní průvodce dějinami výtvarného umění; Fortuna print, 2002.). Berthe se dočkala pochvalných kritik a její dílo bylo vybráno pro šest následujících výstav.

S Édouardem Manetem, autorem „skandálních“ obrazů Snídaně v trávě a Olympia, se Berthe poprvé setkala v Louvru v roce 1868. Sestrám Morisotovým ho představil jejich přítel, malíř a litograf Henri Fantin-Latour. Manet Bertě nabídl, aby mu stála modelem pro nový obraz Balkon. V plánu měl skupinový portrét inspirovaný Goyovým obrazem. Berthe nabídku přijala. Pro dívku z jejích společenských kruhů ale nebylo možné, aby se pohybovala sama v přítomnosti cizího muže. Do umělcova ateliéru přicházela s matkou, která během malování seděla stranou a pletla. 

Manet kouzlu o devět let mladší malířky úplně propadl. Odmítal výnosné zakázky, jen aby se s ní mohl setkat. Berthe v dopise sestře Edmě (po svatbě se odstěhovala do Bretaně a po narození dětí zanechala malování) napsala: „Když se chopí štětců, roztřese ho vzrušení. Maminka to nikdy nezapomene komentovat. Říká, že vypadá jako blázen.“ (Berthe Morisot: The Correspondence with Her Family and Friends; Moyer Bell, 1987). 

V roce 1869 se obraz Balkon objevil na Salonu. Po Paříži se začaly šířit zvěsti o malířově „osudové ženě.“ Bertha v dopise sestře napsala: „Nikdo z našich přátel nechápe, proč mě Manet namaloval ošklivou. Myslím si ale, že vypadám spíš divně než ošklivě.“ Ačkoli Berthe bývá často považována za žákyni a pokračovatelku Édouarda Maneta, je jisté, že se ovlivňovali navzájem. On ji vedl ke zdokonalování malířských technik a inspiroval k tomu, aby výrazně prosvětlila paletu svých barev, zatímco ona ho ovlivňovala svým pojetím a kompozicí maleb. Vztah Berthe Morisot a ženatého Édouarda Maneta byl složitý a komplikovaný. Pojilo je  hluboké umělecké a intelektuální přátelství. Manet namaloval dvanáct Berthiných portrétů, jsou plné intimity. Bertiny dopisy odhalují její silné city, které k němu chovala. Jsou plné žárlivosti a frustrace z nemožnosti dát vztahu volný průběh.

V červenci 1870 vypukla francouzsko-pruská válka a následovalo vyčerpávající obléhání Paříže. V domě Bertiných rodičů bývali častými hosty Édouard Manet, jeho bratr Eugène a Edgar Degas. Plamenně hovořili o Garde nationale, ve které sloužili jako dobrovolníci. Ve městě vládl hlad a nemoci, lidé jedli kočky a kupovali oslí maso za trojnásobnou cenu. V té době nebyla Berthe schopna malovat. K práci se vrátila až koncem května 1871, kdy byla Pařížská komuna poražena.

15. dubna 1874 se v ateliéru pařížského fotografa Nadara konala první nezávislá výstava třiceti budoucích impresionistů. Bylo tu vystaveno na 170 děl od umělců zvučných jmen. Nechyběli Paul Cézanne, Edgar Degas, Claude Monet, Camille Pissarro, Pierre-Auguste Ronoir nebo Alfred Sisley. Berthe do ní přispěla dvanácti obrazy, mezi impresionisty byla jedinou ženou. Typicky impresionistický styl práce? Krátké tahy štětcem, důraz na barvu a odstíny, přesná kresba. Tato výstava ale vyvolala pobouření mezi kritiky i veřejností. Účastníci se negativními ohlasy nenechali odradit. Berthe přestala nabízet práce pro oficiální Salon a vystavovala pravidelně jen s impresionisty. Pohled veřejnosti na impresionismus se začal měnit až ke konci 19. století, kdy se již umělci dožili uznání a zaslouženého finančního úspěchu. Významný umělecký kritik Paul Mantz napsal: „Její obrazy jsou svěží a plné improvizace. Berthe Morisot je nejlepší impresionistkou z celé skupiny.“

„Nechci se spokojit s manželským životem. Moje volnomyšlenkářství a odmítání četných obdivovatelů ale vážně trápí moji matku,“ napsala Berthe sestře v dopise ve svých třiceti letech. V roce 1873 ale pochopila, že má po svém boku muže, kterého si může vzít a zároveň zůstat věrná svému povolání. O rok později, 22. prosince 1874, se třiatřicetiletá Berthe provdala za Eugèna Maneta, kterému bylo čtyřicet jedna let. I on se věnoval malířství, ale nikdy nedosáhl tak výrazných úspěchů jako jeho bratr Édouard. Svatba se konala v kostele v pařížské čtvrti Passy. Na líbánky odjeli novomanželé na anglický ostrov Wight. Hned po svatbě napsala Berthe své sestře: „Našla jsem čestného a vynikajícího muže, který, jak věřím, mě upřímně miluje. Vstoupila jsem do pozitivního života poté, co jsem dlouho žila v chimérách.“ 

Jak daleko zašel vztah mezi Berthou a Édouardem Manetem? Mnozí historikové se z jejich korespondence snaží vyčíst něco více, bližší vztah než přátelství je však pouze v rovině spekulací. Možná něco naznačují dva obrazy. Obraz s názvem Berthe Morisot s kyticí fialek jí Manet nechal doručit ve stylu, jakým se vrací dárky připomínající dávné štěstí. Na portrétu jsou fialky z jejího prvního portrétu a vějíř z druhého portrétu. Na list papíru jí k tomu připsal: „Mademoiselle Morisotové". 

Manetův poslední portrét s názvem Berthe Morisot s vějířem pochází z roku, ve kterém se vdala za jeho bratra. Je namalovaná ve vážné póze a prst jí zdobí prsten, který symbolizuje konec jejich zoufalého vztahu. Eugène Manet se projevil jako skvělý manžel. Svou ženu podporoval a velmi si cenil její práce. Nejenže Bertě dovolil malovat, ale vedle své právnické praxe se stal i jejím asistentem a manažerem. Nosil její stojan, dohlížel na rozmístění jejích obrazů na výstavách, psal jí dlouhé a podrobné dopisy o výstavě impresionistů v době, kdy na výstavě nemohla být kvůli těhotenství osobně přítomna. 14. listopadu 1878, čtyři roky po svatbě, se páru narodila dcera Julie, později častý námět Berthiných obrazů.    

Od roku 1881 do roku 1884 si Berthe na léto pronajímala dům v Bougivalu, patnáct kilometrů od Paříže. S rodinou žila na adrese 4, rue de la Princesse (nyní 1, avenue de la Drionne). V roce 1882 tam pobývala skoro celý rok a v nádherné květinové zahradě se věnovala malování. Její dcera Julie ve svém deníku napsala: „Maminka tu prožila nejšťastnějších chvíle svého života.“ Maison Berthe Morisot je v současnosti jejím muzeem. 13. dubna 1892 Berthe ovdověla. Svého manžela ale přežila jen o necelé tři roky. Zemřela 2. března 1895 v Paříži na zápal plic. Bylo jí 54 let. 

Po její smrti byla impresionisty uspořádána velká vzpomínková výstava z jejích děl. Gustave Geffroy, uznávaný kritik a znalec impresionismu, napsal: „Berthe Morisot v mnohém předčila své učitele. Společně s Mary Cassattovou a Marie Bracquemondovou se stala jednou ze tří velkých dam impresionismu.“ 6. února 2013 byl v aukční síni Christie's prodán její obraz Après le déjeuner za 10 933 478 USD. V té době se stal nejdražším obrazem od ženy-malířky. Tahle rekordní částka byla již překonána, přesto se ale dílo i nadále drží v první desítce nejdražších obrazů od ženských autorek.