Billie Holiday: Z otrokářské rodiny přes vyprodané desky až po drogové dno

Budoucí zpěvačka se narodila 7. dubna 1915 jako Eleanora Fagan Gough ve Filadelfii. Její matce Sadie Fagan bylo v době jejího narození devatenáct, otci šestnáct let. Clarence Holiday byl jedním ze sedmnácti dětí černé otrokyně z Virginie a irského majitele plantáže. Živil se jako hudebník a zemřel v roce 1937 na zápal plic poté, co ho odmítli ošetřit v několika texaských nemocnicích. 

Billie vyrůstala v chudinské čtvrti v Baltimoru, městě, které bylo ve dvacátých letech 20. století zasvěceno jazzu. „Když jsem jako malá slyšela hrát někde z gramofonu hudbu Bessie Smith nebo Louise Armstronga, zpívala jsem si s nimi,“ vzpomínala ve své autobiografii (Billie Holiday: Lady Sings The Blues, Penguin UK 2018). V knize vzpomíná na těžké dětství i na to, že byla ve svých jedenácti letech znásilněna. V roce 1929 se s matkou Sadie Fagan přestěhovala do New Yorku. Billie tam začala zpívat v jazzových klubech. Svůj umělecký pseudonym si vybrala podle herečky Billie Dove a podle svého otce Clarence Holidaye. Její debut proběhl v obskurním nočním klubu v Harlemu, kde se o spropitné dělila s tanečníky a herci. Jednou, když byla téměř bez peněz, zpívala píseň Travelin’ All Alone natolik procítěně, že obecenstvo rozplakala.

Producent John Hammond si talentu mladé zpěvačky všiml v jejích osmnácti. Nahráli spolu její první desku a Billie se stala součástí studiové skupiny vedené klarinetistou Bennym Goodmanem. Její druhá píseň, Riffin´the Scotch, se prodala v 5000 kopiích. V letech 1935 až 1941 už byla její kariéra pořádně nastartovaná: s pianistou a aranžérem Teddym Wilsonem točila jeden hit za druhým. Současně v roce 1936 zahájila legendární sérii spoluprací s tenorsaxofonovým gigantem Lesterem Youngem. Stali se z nich nejlepší přátelé a hudební partneři. Nějakou dobu žili společně i se zpěvaččinou matkou. Lester v té době Billie překřtil na Lady Day. 

V roce 1937 se připojila k fenomenálnímu orchestru Count Basie v Kansas City na turné, se kterým objela celé Spojené státy. V roce 1938 ji Artie Shaw pozval ke spolupráci s jeho orchestrem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Billie se tak stala první černoškou, která spolupracovala s bílou kapelou. O rok později napsala s Arthurem Herzogem Jr. píseň God Bless The Child. Skladba se proměnila v hit a dočkala se zápisu do jazzového lexikonu. V roce 1944 diva podepsala smlouvu s prestižní nahrávací společností Decca Records. U ní nahrála i několik duetů s Louisem Armstrongem. V roce 1949 si s ním zahrála v hollywoodském filmu New Orleans. 

Jedním z jejích největších hitů se stala píseň Strange Fruit. Lynč, který píseň inspiroval, se stal v srpnu 1930 ve městě Marion ve státě Indiana. „Lidovým soudem“ zde byli potrestáni dva devatenáctiletí černošští mladíci za údajnou krádež a vraždu bílého dělníka. „Během mého angažmá v Café Society se zrodila skladba, do níž jsem promítla svůj vlastní protest – Strange Fruit. Na jejím počátku stála báseň Lewise Allena, kterou mi autor přinesl přímo do klubu. Když mi ji ukázal, hned jsem se z ní posadila na zadek. Zdálo se mi, že se v ní mluví o tom, co zabilo mého tátu. Allen slyšel, jak táta umřel, a taky ho zaujalo, jak zpívám. Navrhl, abych báseň se svým pianistou Sonnym Whitem zhudebnila. Tak jsme se do toho všichni tři pustili a asi za tři týdny bylo hotovo. 

Dřela jsem na tom jako blázen, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli skladbu dokážu podat s dostatečnou přesvědčivostí, aby zazobaní návštěvníci nočního klubu pochopili, co jim chci sdělit. Hrozně jsem se bála, že lidi budou píseň nesnášet. Když jsem ji zpívala poprvé, přišlo mi, že nefunguje, a byla jsem z toho pěkně vyplašená. V závěru se rozhostilo ticho – ani stopa po aplausu. Až po chvíli začal jeden divák nervózně tleskat, a najednou plácali všichni. Brzy jsem se s písničkou sžila a lidé si o ni začali říkat.“ (Billie Holiday: Lady Sings Blues, Penguin UK, 2018). 

V raných nahrávkách z poloviny 30. let je slyšet živý dívčí hlas plný energie. Její hlas postupně dozrával a už začátkem čtyřicátých let nebylo pochyb, že Billie je skutečný unikát. V té době vznikly písně Strange Fruit a I Cover the Waterfront. Ovšem s přibývajícími lety si postupně začala vybírat svou daň její láska k drogám. V začátcích kariéry jimi zaháněla tíseň, návyku na ně se ale nikdy nezbavila. Drogy ničily nejen její osobnost, ale především její hlasový rozsah. V roce 1947 byla za držení a užívání drog odsouzena a podrobila se odvykací léčbě na psychiatrické klinice. 

O rok později vyprodala Carnegie Hall, kde zazpívala 32 písní. Koncem padesátých let vydala autobiografii Lady Sings the Blues a vrátila se ke zpěvu. Své poslední album, které neslo titul Lady in Satin, nahrála v roce 1958. Ač přišla Billie o značnou část svého rozsahu, smysl pro frázování neztratila, spíše naopak. Nahrávalo se se čtyřicetičlenným orchestrem, který vedl Ray Ellis. Ten v roce 1997 o tomto albu prohlásil: „Musím říct, že nejemotivnější moment byl, když si poslechla nahrávku písně I´m Fool to Want You, rozplakala se. Když jsme skončili nahrávání, šel jsem do režie, abych si všechno poslechl. Musím přiznat, že jsem nebyl s jejími výkony spokojený. Ale poslouchal jsem tehdy jen jako dirigent, ne srdcem. To se změnilo, až když jsem o několik týdnů později slyšel finální nahrávku. Byl jsem tehdy překvapený, jak skvělý výkon to byl.“ 

Její poslední vystoupení se uskutečnilo v červnu 1959 na benefičním koncertu v New Yorku, po kterém byla zatčena za ilegální držení drog. O několik dní později, 17. července 1959, zemřela na nemocničním lůžku. Bylo jí pouhých 44 let. Je pohřbena na hřbitově Saint Raymond's v Bronxu. Poslední album Billie Holiday vyšlo posmrtně. Její hudba inspiruje dodnes.