Společnost
Herečka Gillian Anderson mluví o roli v dramatu Scoop a o své knize erotických fantazií žen
Radhika Seth5. 4. 2024
Americká herečka Gillian Anderson poskytla Vogue rozhovor, v němž se svěřila, jak se jí ve filmu Scoop hrála role novinářky Emily Maitlis, která zastala svou roli v onom přelomovém rozhovoru s princem Andrewem, a promluvila i o své nové knize.
Foto: PETER MOUNTAIN/NETFLIX
Den londýnské premiéry filmu Scoop, poledne, hotel Langham se hemží celebritami. V jednom koutě stojí herec Rufus Sewell a nahlas dumá o večerním outfitu: „Přemýšlím, že bych si vzal někdy na sebe něco růžového… Což takhle dneska?“ Když na něj narazím později, bude od hlavy až po paty v černé. Nechybí ani Sam McAlister, autorka knihy, podle které vznikl film Scoop: The BBC’s Most Shocking Interviews from Steven Seagal to Prince Andrew.
Film nabízí pohled do zákulisí toho, co se odehrávalo okolo nejvýbušnějšího rozhovoru desetiletí. Režie Philip Martin, scénář Peter Moffat. Hlavní postavy? Princ Andrew, vévoda z Yorku (hraje Rufus Sewell), jeho osobní sekretářka Amanda Thirsk (Keeley Hawes). V hlavní roli se představí Gillian Anderson. Je překvapivě drobné postavy, vypadá skvěle, na sobě má vojenskou bundu a na rozhovor je připravená na výbornou. Stejně tak zahrála i svou roli ve filmu – impozantní novinářku Emily Maitlis.
Hned poté, co Gillian dorazila, roztřásla se chladem v pokoji. Neváhala, vytáhla ze skříně froté župan a oblékla si ho přes hedvábnou košili. Nebylo to naše první setkání a v průběhu rozhovoru jsem si všimla, v čem je jiná než minule: Způsob, jakým kývá hlavou, mírnou mimikou rtů připomíná novinářku Emily Maitlis. Jako by postava, kterou Gillian Anderson hrála, ještě úplně neopustila její tělo.
Ve filmu Scoop je až děsivě přesná – charakteristický hlas, stejné výrazy, gesta rukou, to vše diváci, kteří sledují BBC více než deset let, znají velmi dobře. Hlavní postavou filmu je Sam McAlister, která se spojí se sekretářkou prince Andrewa Amandou Thirsk, aby přesvědčila prince k rozhovoru. Emily Maitlis jim však zdárně sekunduje. Pobíhá po redakcích BBC se svým psím mazlíčkem, vipetem Moodym, a neváhá řádit jako uragán, jen aby popohnala vévodu k odpovědnosti.
Foto: PETER MOUNTAIN/NETFLIX
Na rozhovor s princem Andrewem se bedlivě připravuje. Během něj zachová chladnou hlavu a s lehkostí klade další a další otázky, aby se dostala k pravdě. Princ je evidentně rozrušen a po konci interview zůstává zcela odhalený. Po celou dobu je jasné, že Emily Maitlis cítí obrovskou zodpovědnost, aby byl rozhovor veden přesně a korektně. Pokud by se tak nestalo, budou všichni mluvit o BBC, ne o vévodovi, varuje ji redaktorka Esme Wren (Romola Garai). „Ne," odpovídá jí Emily Maitlis, „budou mluvit o mně."
Gillian Anderson hraje svou roli mistrovsky, což se dalo čekat. Pětapadesátiletá americká filmová legenda, která vyrůstala v Londýně, se vždy naplno vnoří do postav, jež ztvárňuje, od Dany Scullyové z Akt X přes Stellu Gibsonovou ze seriálu The Fall, Jean Milburnovou ze Sex Education až po Margaret Thatcherovou, kterou si zahrála v seriálu Koruna. Je držitelkou čtyř cen SAG (Cena Sdružení filmových a televizních tvůrců), dvou Emmy a dvou Zlatých glóbů.
Drama Scoop se bude vysílat 5. dubna. Gillian Anderson nám v rozhovoru prozradí, proč původně roli Maitlis odmítla, jak nedávno v Hyde Parku natrefila na skutečnou Emily Maitlis, a představí nám svou novou knihu. Ta obsahuje více než 100 anonymních dopisů od žen, ve kterých popisují své nejintimnější sexuální fantazie.
1 / 4
Foto: PETER MOUNTAIN/NETFLIX
Četla jsem, že jste se zpočátku nechtěla podívat na rozhovor pro Newsnight, který vedla Maitlis s princem Andrewem, protože jste slyšela, že to byla hotová katastrofa. Kdy jste se odhodlala podívat?
Vlastně si nepamatuji, jestli jsem viděla rozhovor už tehdy, když se vysílal, nebo až poté, co jsem souhlasila s natáčením filmu Scoop. Jakmile jsem podepsala smlouvu, napadlo mě, že se musím na to celé znovu několikrát pořádně podívat. A když jsem pak záznam sledovala... ta jejich konverzace, kterou spolu vedou, je divná. Jako by ti dva mluvili dvěma různými jazyky. Je tam takové zvláštní odpojení, které vás nutí ptát se: Proč by se někdo stavěl do takové pozice? Jak se to vůbec stalo? A o tom pojednává náš film – je o ženách, které se na rozhovoru podílely.
Vím, že jste roli nejprve odmítla. Přišla vám příliš složitá. Co vás přimělo změnit názor?
Byl to scénář. Nechtěla jsem roli odmítnout, protože se mi scénář moc líbil. Zároveň jsem ale měla pocit, že si naběhnu. Pak jsem po zoomu debatovala se scénáristou Peterem Moffatem a režisérem Philipem Martinem. Vyjmenovávala jsem jim všechny důvody, proč bych tu roli neměla vzít. A oni mi řekli: „Víš, že tím pádem tu roli vzít musíš? Právě proto, že je tak děsivá."
Co jste předtím o příběhu nevěděla a dozvěděla se až ze scénáře?
Zaujalo mě, kolik lidí je potřeba k zajištění rozhovorů. Jako fascinující mi přišel proces zkoušení rozhovoru. Sam mi vyprávěla, že bylo důležité pochopit povahu prince Andrewa. Nacvičit, jak pravděpodobně bude reagovat na určité typy otázek a jak ho nezahnat do úzkých, aby z rozhovoru neutekl. Museli ho oslovit a přesvědčit, že se může cítit uvolněně, nebo mu alespoň dát pocítit, že se nemusí bát ani Emily, ani jejích otázek. Je to velmi promyšlená akrobacie. A plánování struktury rozhovoru – diváci uvidí, do jaké míry se ji Emily povede dodržet a jaké to bude mít důsledky.
Jak jste se zdokonalovala v nápodobě Emilyna hlasu, jejích gest a fyzického vzhledu?
Přečetla jsem si Emilyiny memoáry, v nichž popisuje svou práci. Také jsem si ji naposlouchala, načetla totiž audioknihu. Velmi se podceňuje, přičemž je neskonale vtipná. Studovala jsem její rozhovory, které jsou k mání na YouTube. Je tam toho tolik! Sledovala jsem ji, jak se chová během rozhovoru, zatímco její host něco povídá. To je obzvláště zajímavé. Když jsem hrála Margaret Thatcherovou, postupovala jsem stejně – naštěstí právě v době, kdy jsem se na roli připravovala, vyšel o Thatcherové šestidílný dokument od BBC. Je tam zachycena v okamžiku, kdy se připravuje na projev. Měla na sebe namířenou kameru. Myslím si ale, že nevěděla, že se už točí, takže ji vidíte, jak se chová v nestřežené chvíli. Na nic si nehraje. Byla zvyklá být neustále pod drobnohledem veřejnosti, ale tohle byl jen jeden z těch okamžiků, které považuji za nejzajímavější.
Precizní mikádo a vojenská bunda také pomohly vaší proměně v Emily. Jaké detaily v tomto outfitu stojí za pozornost?
Emily má několik vojenských bund. Patří to k jejímu charakteru, vojenské bundy tvoří nezbytnou součást jejího vzhledu. Zdá se, že se jí to líbí. Má dvě, možná i tři bundy různé délky. Automaticky by se tedy dalo předpokládat, že si pro tento rozhovor vybere jednu z nich. Důvod? Protože se to hodí, protože je to Andrew a byl u námořnictva a tak dále. Osobně mi přišlo zajímavé, že na rozhovor zvolila sako a měla ho zapnuté až pod krkem. Vypadalo spíš jako brnění. Také to, že zvolila pro rozhovor kalhoty, přitom velmi často nosí docela krátké sukně. Když sledujete její rozhovory, během celé řady z nich se jí můžete dívat na nohy. Takže víte, že v tomto ohledu je velmi sebevědomá. Všechny maličkosti byly zkrátka velmi výmluvné.
Také se mi líbí, jak používá své pero – skoro jako skalpel...
Vždy ho má u sebe a používá ho velmi zvláštním způsobem. Nevím, jestli mi to jen připadalo divné, protože jsem v roli Emily držela pero ve své levé ruce a jsem pravák, ale... jí pero hodně pomáhá a je na něj zvyklá. Má pero v ruce skoro v každém rozhovoru, který vede vsedě.
Jaké bylo natáčet scénu rozhovoru s Rufusem, který je v této roli tak znepokojující?
Šlo o jednu z prvních scén, které jsme natáčeli. V té době jsem ten rozhovor hodně studovala. Poslouchala jsem ho znovu a znovu a měla jsem k dispozici jeho zkrácenou verzi – ve filmu měl zabrat jen 10 minut, kterou jsem si sestříhala na mp3 a video. Sledovala jsem princovu stranu, ale poslouchala hlavně to, co řekl na začátku a na konci. To byla moje hlavní vodítka. Když jsem pak seděla naproti Rufusovi a kamery natáčely, věděla jsem, že to má být takhle: Podívala se dolů a vzhlédla, pak se její ruka pohnula a ona se odvolávala na své poznámky. Vzápětí jsem pohlédla na Rufuse a hlavou mi proběhlo: ,Ach můj bože, ten je úžasný.' Měla jsem pocit, jako bychom spolu tančili. Bylo to přitom poprvé, co jsme seděli jeden proti druhému, předtím jsme scénu nezkoušeli. Bylo to opravdu surreálné.
Když jste si ten rozhovor tolik nastudovala, co myslíte, že bylo důvodem Emilyina úspěchu?
Připadalo mi zajímavé, jak je na začátku citlivá. Častokrát ve skutečnosti není, v některých rozhovorech je docela děsivá. Někdy klade docela těžké otázky. Nenechá zpovídaného utéct od odpovědi. Několikrát mu pokládá stejné otázky různými způsoby. Drží se tématu a nechává protějšk, aby se k vyjádřil. Připadalo mi těžké nereagovat na některé princovy výroky, které tam padly, ale ona prostě věřila, že je to všem jasné. Nezdá se mi, že by celou situaci zmanipulovala nebo se ho snažila vyvést z míry tím, že by kladla příliš mnoho otázek. Jen položila otázky. A v tom tkví její nesporná brilantnost. Třeba když Andrew mluví o svém „natáčecím víkendu“ s Jeffreym Epsteinem, ona prostě nereaguje. To je moje asi nejoblíbenější scéna. Zamračí se na něj, ale nereaguje. Tváří se, jako by chtěla říct „dobře".
Film nám dává tušit, co Emily motivuje. V jednu chvíli totiž říká, že lituje rozhovoru, v němž se nezeptala Billa Clintona na Moniku Lewinskou, a měla pocit, že tím zklamala ženy. Bylo to v jejích memoárech?
Mám pocit, že ten rozhovor s Clintonem dělala v Indii. On tam byl s charitativní organizací, která podporuje ženy. Takže to byla dvojitá rána. Ocitla jsem se také v jeho společnosti a je to neuvěřitelně skličující. Chápu, jak frustrující to pro ni bylo. Určitě v sobě tenhle zážitek držela a možná ji do jisté míry motivoval pro pořízení rozhovoru s Andrewem. V tomhle případě šlo o mladé ženy a bylo zvláště důležité, aby se v zájmu pravdy ptala jejich jménem. Proto je nezávislá veřejnoprávní žurnalistika pro společnost tak důležitá.
Natočila jste velmi důležitý film. Co by si z něj diváci měli odnést?
Ten film se mi opravdu líbí, což ne vždy můžu říct (smích). Má povedený scénář – působí moderně a energicky jako správný thriller. Je to poctivá filmařina.
Vím, že jste se s Emily před natáčením nesetkaly. Slyšela jsem ale, že jste na ni nedávno narazila...
Ve skutečnosti se tak stalo při několika příležitostech. Když jsme se poprvé potkaly, byly jsme si představeny. Už jsem ji měla nastudovanou zprava zleva, ale pro ni jsem byla úplně cizí člověk. Takže to bylo divné a jsem si jistá, že i trochu strašidelné. Podruhé jsem ji uviděla v Hyde Parku. Venčila jsem tam psa. Vždycky se zastavujeme u jednoho koše. Moje fenka ví, že si má sednout, abych jí sundala vodítko. Pak jí hážu míček a ona pro něj běží. Sklonila jsem se a tahle žena se pohybovala mezi mnou a košem a moje fenka se motala mezi námi. Vykřikla jsem: „Moody!" Vzhlédla jsem, uviděla Emily a málem jsem vyhrkla: „Hej! Právě jsem viděla náš film!" Viděla jsem ho doslova předchozí noc. Jako by to byl náš film (smích). Naštěstí mě něco zastavilo a neřekla jsem nic. Jen jsem tam tak stála.
Zaujal mě ve filmu ten pes, vipet. Navázali jste spolu bližší pouto?
Ten pes se kamarádí pouze se svým majitelem. Byl na něm hodně závislý, což bylo náročné. Báječně jsme se ale bavili, když jsme společně bloudili po halách BBC.
Na závěr bych se ráda zeptala na vaši knihu Want. Shromáždila jste v ní anonymní dopisy od stovek žen, v nichž píšou o svých sexuálních touhách. Jak vás napadlo vytvořit takové dílo? Co se z ní dozvíme o tom, co jsme jako ženy schopny žádat, ale o co si neumíme říct?
Zpočátku byla kniha pokusem udělat jakousi moderní verzi knihy My Secret Garden od Nancy Friday z roku 1973. Autorka tehdy žádala ženy, aby jí anonymně napsaly o svých fantaziích a dopisy jí poslaly. Všechna psaní pročetla, některá z nich vybrala a zahrnula do knihy. Zajímalo mě, do jaké míry se věci mohly změnit po sexuální revoluci, vzestupu pornografie a všeho, co dnes vidíme v televizi včetně seriálů, jako je Sex Education. Můžeme srovnávat s tehdejší dobou, jak probíhá konverzace o sexu. Nabídla jsem ženám způsob, aby se mohly svěřit anonymně a zachovat si pocit bezpečí. Psaly mi ženy ze všech koutů světa, různých národností. Přišlo na 800 dopisů, z nichž jsem nakonec vybrala asi 174. Vyžadovalo to hodně úprav, ale opravdu jsem si užila proces výběru. Zjistila jsem, že ve spoustě věcí se nic nezměnilo. Stále existuje stud a vina a ženy se opravdu snaží žádat o to, co ve vztazích chtějí. Dokonce vedou rozhovory o svých sexuálních fantaziích s partnery. Zjistila jsem, že je to překvapivé i nepřekvapivé. Bylo to fascinující.
Scoop můžete sledovat na Netflixu od 5. dubna. Kniha Gillian Anderson Want vyjde 5. září.