O sladkém životě

Sedím v útulné cukrárně v Kjótu, pomalu upíjím kávu, když přede mnou přistane talíř se čtyřmi dezerty. „Tohle jsou různé druhy pão-de-ló,“ vysvětluje mi ochotně majitel s rychlým dodatkem: „A tohle je naše castella.“ „Díky,” odvětím a lžičku pomalu zabořím do měkké, nadýchané hmoty, jejíž chuť mě během okamžiku přenese z Dálného východu na nejzápadnější okraj Evropy. Právě odtud, konkrétně z Portugalska, tyto sladkosti v roce 1543 spolu s portugalskými námořníky, prvními návštěvníky z Evropy, připluly do Japonska.

Do cukráren běžně nechodím, sladké nevyhledávám, a přesto ve mně určité sladkosti vyvolávají příjemné autobiografické vzpomínky. Například rybízové řezy nebo vůně a chuť ovocné bowle mě vždy spolehlivě přenesou do břečťanem obehnané zahrady nad řekou Lužnicí, kde jsem u svých tetiček trávil letní prázdniny. Tyto vzpomínky se mi vybavují velice živě a mají silně pozitivní emoční náboj. Sladké se ostatně ve většině kultur pojí s bezstarostným a hojným „zlatým věkem“ (kdy se podle Ovidia „sladký nektar potokem valil“) nebo rovnou „sladkým životem“ (dolce vita, honeymoon). Zřejmě nejlepší popis vzpomínek, vybuzených sladkostí, se dochoval v románu Hledání ztraceného času od Marcela Prousta: „A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v níž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promísený s drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny.” 

Sladkého pokušení je dnes kolem nás nadbytek, a tak si už ani neuvědomujeme někdejší vzácnost cukru. Naši evoluční předchůdci, kteří se živili lovem či sběrem, ušetřili mnoho sil, pokud narazili na energeticky vydatnou sladkou odměnu. „Úžasně sladký med,” píše antropolog Claude Lévi-Strauss z nitra tropického pralesa, „způsobuje rozkoš, která je pronikavější než ta, jakou obvykle poskytuje chuť nebo čich. Hranice vnímavosti boří natolik, že jeho konzument neví, zda si pochutnává na medu, nebo hoří láskou.” Přírodní cukry, získávané převážně z medu a ovoce, se v Evropě používaly až do 17. století. Teprve poté se začal na starý kontinent dovážet cukr, získávaný z cukrové třtiny zpracované v karibských koloniích. „Cukr byl zpočátku vyhrazen privilegovaným,“ uvádí antropolog Sidney Mintz, „ale ke konci 19. století se stal levným a pro všechny vrstvy dostupným zdrojem rychlé energie. Spolu s dalšími produkty z plantáží, jako je káva, rum a tabák, byl cukr součástí takzvaných, proletářských zabijáků hladu a svého druhu i rychle návykovou drogou.”

„Chtěla jsem vyjádřit extrémní sladkost, sladkost, která je téměř přemáhající,” přiznala ve své romantické kolekci Sweeter Than Sweet Rei Kawakubo, módní návrhářka značky Comme des Garçons. Dezerty, koláče, cukrové polevy a vůbec sladkosti všeho druhu neunikají pro svou lákavost, barvu či vůni pozornosti ani ostatních profesí ze světa módy, umění a designu. A stranou proudu obousměrné inspirace nezůstávají ani sugar-artisté. Například oceněná designérka dezertů Liz Joy peče a zdobí nejen kousky jedlé „konfekce”,  ale i zakázkové „vysoké módy” pro Christiana Louboutina. Zhou Yi alias Sugar King zase modeluje z cukrářského materiálu celé detailně propracované figuríny, které pak odívá do tradičního čínského oděvu. A fotografka Catherine Losing ve spolupráci se stylistou Iainem Grahamem vytváří dezerty, které byly inspirovány typickými vzory a logy módních domů, jako jsou Fendi, Dior, Burberry či Chanel. „To je tak krásné, že je to škoda sníst,” napadne vás při pohledu na jejich výtvory. A nebudete daleko od pravdy: sladké je totiž natolik pevně spojené s příjemnými a láskyplnými emocemi, že si o něm mnohdy stačí jen číst.