Florence Marly: česká hvězda noiru mezi Paříží, Hollywoodem a Latinskou Amerikou

„Všechno podstatné se odehrává ve stínu. O skutečné historii lidí nevíme nic,“ poznamenal Céline v Cestě do hlubin noci. Na život Florence Marly to sedí dokonale. Když jsem se vydal po jejích stopách, ztrácela se v husté noirové mlze a já nejsem na konci o nic moudřejší než na začátku. Florence Marly je ztělesněné tajemství Sfingy, u níž se mi nepodařilo ověřit ani místo narození. Mnoho indicií mě naopak přesvědčilo, že se nenarodila jako Hana, ale Anna; nikoliv v Obrnicích u Mostu, ale v Olbramicích u Náměště na Hané, a nebylo tomu 2. 6. 1919, nýbrž 2. 6. 1909. Nechci tím tvrdit, že svou roli agentky jen nehrála, ale svou skutečnou identitu – ať již z uměleckých či jiných důvodů – zastírala.

Hana Smékalová se podle dobového filmového tisku narodila 2. června 1919 do rodiny olomouckého učitele. Od dětství ráda zpívala a toužila se stát operní divou. Pěveckou kariéru jí však znemožňovala vrozená vada hlasivek, a tak se na dívčím gymnáziu věnovala zejména studiu francouzštiny, která ji zaujala svou zpěvnou melodičností. Díky nevšednímu jazykovému talentu mohla Hanka již v 17 letech opustit rodné hnízdo a rozletět se do světa. V Paříži se na proslulé Sorbonně zapsala ke studiu literatury, dějin umění a filozofie. Ráda se toulala po omšelých pařížských čtvrtích a zajímala se o vše, co souviselo s múzickými uměními. 

Na jednom z večírků, při oslavách plnoletosti, upoutala pozornost renomovaného režiséra a svého budoucího manžela Pierra Chenala, kterého uhranula svou temnou, aristokratickou a lehce démonickou krásou. Plynulá francouzština a vybrané způsoby jí během několika měsíců otevřely dveře do světa filmových elit a jejich starosvětské noblesy. Okolí si všímalo jejího klidu, přímého pohledu a úsporné elegance – kvalit, které z ní dělaly výraznou osobnost ještě dřív, než kdy stála před kamerou. Hana Smékalová si své umělecké jméno zvolila podle někdejšího zámku Marly, který patřil Ludvíku XIV. A své první filmové angažmá získala záhy po sňatku. Chenalovo mysteriózní drama Alibi, křivé svědectví (1937) je považováno za předchůdce noirových filmů a Marly v něm ztvárnila milenku zavražděného gangstera. Tato malá vedlejší role však vedla k zásadnímu rozhodnutí, že se stane herečkou.

Slibně rozjetou kariéru novomanželů zabrzdilo vypuknutí druhé světové války a německá okupace Paříže (1940–1944). Režisér Chenal byl původem Žid, který se v protinacistickém odboji angažoval tak vášnivě, že mu doslova hořela půda pod nohama a musel opustit Francii. Florence Marly jej na doporučení své herecké kolegyně Marie Bell následovala a opustila Paříž v létě roku 1940, těsně před příchodem německých vojsk. Oba manželé se po mnoha peripetiích znovu shledali až v Buenos Aires. Pierre Chenal se tam ocitl bez peněz a bez kontaktů, zatímco Florence Marly – zesláblá a těžce nemocná – dorazila po dobrodružné cestě přes Portugalsko, Bolívii a Paraguay. Díky podpoře argentinského režiséra Luise Saslavskyho se však oba brzy zotavili a znovu postavili na nohy. 

Marly, vybavená mimořádným jazykovým talentem, natočila tři španělsky mluvené filmy. Populární a diváky vřele přijatá Cesta bez návratu (1946) jí v Argentině otevřela cestu k hvězdné kariéře, přesto se po válce rozhodla vrátit zpět do Evropy. Vrcholem její evropské kariéry se stal dramatický snímek Krysy (1947), který v Cannes získal cenu pro nejlepší dobrodružně-kriminální film. O rok později ji Otakar Vávra obsadil do jejího jediného českého filmu – Čapkova Krakatitu. Ta největší příležitost však přišla ve chvíli, kdy se jí ozvalo hollywoodské studio Paramount, které ji namísto Corinne Calvet obsadilo do špionážního dramatu Zapečetěný rozsudek (1948). Krátce nato ji angažovalo i Columbia Pictures do noirového snímku Joe z Tokia, kde si Florence Marly zahrála po boku Humphreyho Bogarta.

Padesátá léta 20. století byla ve Spojených státech poznamenána érou mccarthyismu a rudé paniky. Valící se vlna obvinění ze sympatizování s komunismem se nevyhnula ani Marly, která odletěla do Chile, kde měla s Chenalem natočit film Idol (1952). Při návratu zpět jí však jako „podvratnému živlu“ vystavil americký konzulát v Santiagu stopku. Na povolení vrátit se do USA čekala v Mexiku čtyři roky. Její jméno, zapsané na černé listině, očistily úřady až poté, co se za pomoci konzulky Carey C. White podařilo doložit, že ji mylně ztotožnily se jménem ruské klubové zpěvačky Anny Marly. 

Florence Marly se v roce 1955 rozvedla s Pierrem Chenalem a ještě téhož roku se v Mexiku vdala za o 26 let staršího rakouského hraběte Degenharta von Wurmbrand-Stuppach. Manželství nevydrželo ani rok, ale Florence von Wurmbrand svůj „hraběcí titul“ dále využívala k posílení aristokratické aury, a to i v názvu své nové společnosti Countess Productions. Už tak pošramocenou reputaci herečky, kvůli níž se skutečně musela přechodně živit jako barová zpěvačka, definitivně podlomilo odsouzení za držení neregistrovaného léčiva, kterým měly být tehdy módní omlazovací infuze z ovčích embryí. Defilé extravagancí, které se v této fázi života vyrojily, uzavírá koketování s okultismem, psaní scénářů či účinkování v bizarních béčkových filmech, jako byl kultovní sci-fi horor Královna krve (1966). Florence Marly zemřela v kalifornském Glendale 9. listopadu 1978 na infarkt v devětapadesáti letech. Anebo podlehla hollywoodskému kultu mládí a nepřiznala svůj skutečný věk?