Legenda skateboardingu Tony Alva o svých začátcích, apropriaci, střízlivosti i olympiádě

Z rohu místnosti svítí velký oranžový gauč. Vešli by se na něj tři lidi, možná čtyři. Tony Alva přesto sedí obkročmo na konferenčním stolku z masivního dřeva. Jak příznačné – i ty nejbanálnější věci musí dělat jinak. Vlasy mu drží čelenka, na sobě má bílé triko, přes něj velké šedé tílko, k tomu šedé tepláky a na nohou tenisky Era od Vans. Jak jinak, tyhle boty před více než půl stoletím pomáhal navrhnout a dodnes je nosí.

Je označovaný za otce skateboardingu, jak ho známe dnes. Skateboarding byl totiž během Tonyho dospívání hodně odlišný. Tady v Dogtownu, sousedství na pomezí Venice a Santa Monica, kde se setkáváme, na prkně jezdil kdekdo už tehdy. Pro Tonyho byl ale skateboard především druhou nejlepší věcí po surfu. Jednoduše řečeno díky němu mohl se svými přáteli surfovat i na ulici. A právě tenhle jejich unikátní styl z nich nakonec udělal hvězdy a posloužil jako vzor jak pro jejich vrstevníky, tak i následující generace.

Přeskočte do současnosti a sledujte, kam se hobby jedné party z Dogtownu od té doby posunulo. Skateboarding je pro mnohé stále životní styl, samozřejmě. Je to ale také módní trend, anebo spíš fenomén, kdy skateboardové oblečení nosí i lidé, kteří na prkně nejezdí, a během milánského týdne módy skateboard modelové s modelkami používají jako dopravní prostředek, protože je to prostě nejrychlejší způsob, jak se přemístit z jedné lokace na druhou. V Praze na Stalinu mezitím sedí houf lidí sledující elegantní umění místních i zahraničních skateboardistů, kteří se zde každý den scházejí. A koneckonců je to i sport, jímž se dá živit, a který se za rok vůbec poprvé stane olympijskou disciplínou.

Vyrostl jsem v tomhle sousedství, takže kam až mi sahá paměť, jezdil jsem na skatu po ulicích. Přijel jsem na něm i dneska sem. Akorát tehdy to bylo na obyčejném prkně z kusu dřeva s hliněnými kolečky. Nejezdilo se na tom lehce, ale s přáteli jsme z toho uměli dostat to nejlepší. Prostě jsme surfovali po chodníkách západního Los Angeles. Měli jsme docela primitivní techniku, ale už tehdy bylo pár skvělých skateboardistů. Bratři Hiltonové, nebo třeba jeden z mých hrdinů Torger Johnson. A většina z nich byli zároveň surfaři.

Ne. Ne, dokud mi bylo devatenáct, až pak jsem si to vytyčil za cíl. Začal jsem soutěžit jako docela mladý. Stacy Peralta a já jsme byli mezi prvními, kdo byli v juniorské divizi a v šestnácti nebo sedmnácti už jsem byl v mužské. V devatenácti jsem vyhrál jednu velkou soutěž a začal jsem si představovat, jak by to všechno jednou mohlo být, jak bych si mohl založit vlastní značku a dělat své věci. Mít Vans jako sponzora rozhodně pak představovalo velkou příležitost k tomu, realizovat svou vizi.

Zkrátka jsem chtěl boty s gumovou podrážkou a zároveň se mi líbila autenticita jejich bot, protože je nosili všichni skateboardisté a surfeři ze západního Los Angeles. Značka Vans nebyla jenom módní záležitostí, představovala součást naší identity. Spolupráce mi tak připadala přirozená.

Vlastně ta gumová podrážka. Pokud jde o design, každému se líbí něco jiného, ale každopádně gumová podrážka. Nic lepšího není.

Záleží, co na daný den potřebuju. Někdy Sk8-Hi, protože chrání kotníky, jindy zase Era. Mám asi deset různých párů, které točím. Mám to tak se vším, se skateboardy, surfy, kytarami…

Ne, ani ne. Když už nic, je to móda a pokud se jim to líbí, je to v pořádku. V mládí mě to štvalo. Soudil jsem je. Připadal jsem si lepší, víc cool než oni. V tuhle chvíli je to pro mě zbytečný výdej energie. Co bych z toho měl, kdybych to řešil? Stejně si každý z nich musí najít vlastní identitu, protože jinak by všichni vypadali stejně, a to snad nechce nikdo, to je nuda. Spousta lidí dnes miluje skateboarding, takže samozřejmě napodobují styl skateboardistů, kteří tím pádem udávají trendy pro módu a hudbu a umění. To je vlastně fajn.

Vždycky to tak v určité míře bylo, ale v mých kruzích určovali trendy jako první surfaři. Já vzhlížel k těm ze šedesátých a sedmdesátých let. Nejezdili na skatu, ale byli to moji hrdinové. Když jsme přišli my se skaty, představovali jsme perfektní hybrid mezi rockovými hvězdami a světovými atlety, byli jsme divocí, ale na tom, jak jsme jezdili, bylo něco ladného. I hodně nebezpečné triky díky nám vypadaly snadně, a to lidi vždy lákalo.

Myslím, že to může být zábava pro mladé, ale olympiáda potřebuje nás, ne my ji.

Skateboarding zkrátka nepotřebuje olympiádu. Je to naopak. Olympiáda potřebuje skateboarding, aby přilákala nové diváky. Pokud mladí chtějí soutěžit na olympiádě, protože je to pro ně výzva, pak by měli. Já bych do toho pravděpodobně šel, kdyby mi bylo osmnáct, devatenáct, ale teď jsem dost starý na to, abych viděl skutečný motiv Mezinárodního olympijského výboru. Vidím za tím korporátní chamtivost a tu podporovat nechci. Kdykoliv někdo vezme něco, co miluju, a snaží se to využít k vlastním sobeckým účelům, samozřejmě jsem proti.

To nepopírám, může jim to pomoct. A taková je jejich výsada. Ale pomůže to skateboardingu? Jak by mu mohlo pomoct, že bude populárnější, když už dávno je? Jsem toho názoru, že olympiáda pro nás nic neudělá.

Když sociální média používáte kreativně, mohou vám být ku prospěchu. Hlavní je nebrat je moc vážně. Já jimi komunikuju svou image, pomáhají mi směřovat pozornost lidí na mou značku a na Vans a jiné sponzory, ale vesměs je mám jenom pro zábavu. Nikdy se tam nevyjadřuju k politice ani k náboženství, nehádám se s lidmi. Nepřilévám olej do ohně, takže když někdo přijde s něčím negativním, ignoruju to. Reagovat by znamenalo dát kulku do jejich pistole.

Proto držím vše na pozitivní vlně. Vyhýbám se kontroverzi. Zodpovědnost nicméně cítím jen za vlastní činy, ne za to, co udělají ostatní. Kdykoliv se mě zmocní potřeba napsat něco negativního, okamžitě se stopnu. Je to forma abstinence. Abstinence je lepší než dokonalá střídmost.

Ne, protože jsem už čistý, a to je hlavní. Možná bych si jen přál, abych se rozhodl žít střízlivě o něco dříve. Ale tak to prostě je. Aspoň se to stalo včas nato, abych mohl prožít zbytek života spirituálně, a ne jako když jsem bral drogy a pil alkohol. Můj život je teď tak dobrý, jak jen může být.

Že se soustředím na něco většího, než jsem já. Na vyšší moc, na můj vztah s vyšší mocí. A nenechávám ego, aby mi stálo v cestě. Nebudu se bít se sluncem o to, kdo je středem vesmíru. To děláte, když je vám dvacet jedna a tehdy to tak asi bylo v pořádku, ale to už je minulost. Takhle už nežiju. Neberu drogy, nepiju alkohol, nekouřím cigarety ani trávu, a cítím se dobře ve své kůži. Vím, kdo jsem, a nepotřebuju, aby mě někdo oslavoval ani kritizoval. Jsem v míru s tím, kdo jsem.

Nejsem ani tělo, ani mysl, jsem… duše. A jsem nekonečný. To mi bůh dal, když jsem se narodil. Dal mi tuhle nekonečnou duši. Ale rád bych ještě pár desítek let používal tohle tělo a vytěžil z toho co nejvíc. Chci dělat, k čemu mě předurčil bůh. Chci činit správná rozhodnutí.

To ne. Já si myslím, že všechna náboženství jsou dobrá. Sečteno a podtrženo – když skutečně chcete najít svou cestu k bohu, už to je dobré. Mně ke spojení s vyšší mocí pomáhá třeba jóga. Hinduistická i budhistická filozofie jsou mi blízké, ale skutečné křesťanství taky. Jen musíte dělat vše na sto procent. Když budete dělat věci na půl, nikdy ničeho nedosáhnete. A to platí pro náboženství, skateboarding, i to, že tady spolu mluvíme. Nechci mrhat časem tím, že budu dělat věci napůl, to je bullshit.

Tenhle týden jsem si byl zajezdit dvakrát, třikrát, ale taky jsem byl pětkrát surfovat. Surfing je takový můj křížový výcvik pro skateboard. Ráno jsem si byl zasurfovat v Malibu a bylo to krásné ráno. Rád začínám den v oceánu. I když ze všeho nejdřív cvičím jógu, medituju nebo se modlím, a pak až si jdu zasurfovat. Protože tak vím, že bůh má pro mě plán, a že když se napojím na přírodu skrze něco většího, než jsem já, můj den bude fajn. Takhle musím nyní žít. Nemůžu dál žít, jako když mi bylo devatenáct. To bylo příliš.

To je pravda, ale vždy jsem to dokázal kompenzovat svými činy, a koneckonců mi to vyneslo úspěch. Teď už ale nemám zájem o to být tvrďák nebo hrdina. Prostě se chci bavit. Chci být příkladem toho, že můžete být profesionální skateboardista přes čtyřicet let a stále si to užívat.