Fejeton Martina Váši: Když si oblečete černý rolák a najednou jste tajný agent

„Váš vůz je objednaný na dvanáctou. Jakmile bude přistaven, upozorním vás.“ S přivřenýma očima na recepčního jen lehce pokývnu a půjdu čekat usazený do kožené sedačky opodál. Ví to. Jasně, že to ví. Ví, že jsem tajný agent. Mám černý kašmírový rolák, takže hello?

Počkat, počkat. Jak jako na dvanáctou? Auto tu mělo být ve čtyřicet! Už tak jsem si neudělal žádnou rezervu pro případ, že by na letišti byla fronta, nebo kdybych si nutně potřeboval koupit knihu, kterou pak v letadle rozečtu a nikdy nedočtu. To je ode mě velice neprofesionální. Adrenalin. Každou chvíli očekávám telefonát od Judi Dench, jestli jsem jako normální.

„Sir, dobré poledne, shall we?“ probouzí mě náhle z úvah řidič stojící nade mnou. Může mu být kolem šedesáti. Je oblečený do perfektně padnoucího obleku, má krátce střižené, k hlavě sčesané bílé vlasy a příjemně voní. Tváří se seriózně a hovoří britským přízvukem. „Byl jsem informován, že se chystáte opustit zemi. Když dovolíte, se zavazadlem vám pomohu.“ Bere do ruky můj černý batoh velikosti vhodné pro mise tajných agentů. Určitě to ví taky.

„Batoh si vezmu k sobě dozadu. S dovolením,“ informuji ho suše.

„Samozřejmě.“ Tak jasně, že samozřejmě, když jsem tajný agent, a musím to mít pořád u sebe!

Nasedám a dávám si přitom pozor, abych nikde nenechal otisky. Jakmile sedíme oba uvnitř, sděluji mu čas odletu. „Je mi líto, Sir, ale úsek cesty na letiště je uzavřen kvůli nehodě.“ Na malé obrazovce mi ukazuje, který úsek to je. „Není šance to autem stihnout. Lepší bude, když vás odvezu na nádraží a pojedete vlakem.“

„Jistě. Děkuji,“ říkám klidně. Panikařím, ale nedávám to znát. To my tajní agenti nesmíme.

Ve zpětném zrcátku sleduji, jak on sleduje můj batoh. Vtom si mého přivřeného pohledu všimne a cukne to s ním. Už o tom není pochyb. Vím, že ví, že to vím.

„Arlanda Express,“ povídá, oči přivřené.

„Ano.“ Taky mám oči pořád přivřené.

„Vysadím vás u budky, kde si budete moct koupit jízdenku.“

„Už ji mám,“ odpovídám. My tajní agenti jsme samozřejmě speciálně vycvičení k tomu, abychom si jízdenky na vlak kupovali přes telefon až cestou na nádraží. To ví každý.

„Very well,“ odpovídá a zabočuje vpravo, aniž by ze mě spustil zrak. S přivřenýma očima.

„Máte britský přízvuk.“

„Žil jsem dlouho v Británii.“ Nepatrně pokyvuji. My tajní agenti máme rádi oči přivřené a rádi taky pokyvujeme. „Ale jsem hrdý Švéd. There’s home, and there’s everywhere else.“ Hm, to nezakecá, teď už nejvíc vím, kde ho vyškolili, že jo…

„I já mám Švédsko rád,“ uvažuji nahlas. „Ale slyšel jsem, že když máte v zimě rýmu, tak vám v nose zamrznou nudle.“

Místo odpovědi si mě dál prohlíží přivřenýma očima. „Jsme na místě,“ říká po chvíli.

„Děkuji. Na shledanou.“

„Počkejte…“ Podává mi terminál.

„Je to na účet hostitele,“ povídám. Hra o otisky? Vážně? That’s so 1989…

„Ah, ano, máte pravdu. V tom případě vás ještě požádám o podpis.“ Z náprsní kapsy vytahuji vlastní propisku a podepisuji se tak nečitelně, že to vypadá jako motýlek, nebo možná sněhová fréza, no prostě úplný Rorschachův test.

Bezpečnostní kontrolor: „To je vaše kosmetika?“

„Ano.“ Pořád mám přivřené oči. Už mě bolí obličejové svalstvo.

„Je mi líto, ale povolený je pouze jeden sáček.“

Na lavičce opodál cpu všechnu kosmetiku do jednoho sáčku, až praská. Nevadí. I pro takový případ jsem byl vycvičen. Pokládám narvaný sáček trhlinou na dlaň, aby nebyla vidět, a otáčím se zpět k bezpečnostnímu kontrolorovi. Ukazuji mu výsledek snažení. „Může být?“ ptám se.

Udiveně zírá na kinterovsky vyhlížející instalaci kosmetiky před sebou. Na mě si nepřijdou, vám říkám! „Děláte si legraci?“ říká on.

„Ne.“

Bezpečnostní kontrolor hluboce vzdychá. „Prosím vás, běžte.“ One man down.

Procházím rámem a vzápětí mě chytá bezpečnostní kontrolor č. 2. Napětí by se dalo krájet. „To je váš batoh?“

„Ano.“

„Můžete ho otevřít? Některé objekty se nám zdají podezřelé.“

Zachovávám klid. Dýchám pomalu. Otevírám batoh.

„Převážíte jídlo?“

„Ne.“

„A co je tohle? Vypadá to jako marmelády.“

Následuje vášnivá diskuze na téma Body scrub není tekutina završená mou demonstrací, že peeling neteče. Naštěstí fakt neteče. Nevím, co bych dělal, kdybych tu pixlu obrátil a scrub se vykydnul na pás přede mnou. K tomu bohužel vycvičený nejsem.

„A co ty plechovky s tuňákem?“

„Nevezu žádné plechovky s tuňákem.“ Co to na mě zkouší?

Bezpečnostní kontrolor č. 2 nechává batoh znovu projet scannerem. Pak mi na obrazovce ukazuje dvě plechovky.

„Jo ahá, ježíš, to jsou svíčky z Muji!“

„Můžete je, prosím, vyndat?“

Úplně jsem zapomněl, že jsem si je zabalil do spodního prádla, aby se mi při převozu neošoupaly. Tázavě se na mě dívá. Já se na něj dívám přísně, jako že jsem strašně důležitý. Jen už si moc nejsem jistý proč, právě jsem přede všema vysypal svíčky z trenek.

„A co je v téhle krabici?“ Zkouší to dál.

„To není jídlo, to je difuzér.“

„Vypadá to jako jídlo.“

„Je to difuzér.“

Nezdá se být přesvědčený. Hází oko po bezpečnostním kontrolorovi č. 3 a ten na něj unaveně krčí rameny. Upřímně? Docela bych chtěl vidět, jak jí difuzér. Pak se otáčí na mě a trochu se leká mého pohledu s přivřenýma očima.

„Běžte.“

Opouštím bezpečnostní kontrolu. Vyhrál jsem. Jsem totiž tajný agent. Ano, dost možná ten úplně nejpříšernější tajný agent, ale pořád tajný agent. Protože mám kašmírový černý rolák. Z Malých černých. My tajní agenti máme tak nějak rádi černou...