Society

Fejeton Martina Váši: Dáma před pultem

Módu nakupujeme, abychom ji nakupovali, ne abychom ji měli nakoupenou. Zkuste mě přesvědčit o opaku.
Modelová situace: vycházíte z obchodu, v ruce svíráte nákupní tašku, jejíž odstín barvy celému světu evokuje to samé – jeden z nejstarších módních domů. Co si v téhle tašce odnášíte, zabalené do tun hedvábného papíru s mašlí tak pěknou, jako by ji pro vás uvázali ptáčci od Walta Disneyho, ale není hlavním důvodem ke spokojenému úsměvu, co máte na rtech. Co si v téhle tašce odnášíte, je vlastně taková Tilda Swinton ve filmu Psí ostrov. Do kina jste na to šli kvůli ní, ale vzápětí jste zjistili, že tam má jenom štěk. Přesto ten úsměv. Víte proč?
Protože nákup módy u takového domu, to musí být pohádka. A pohádkový příběh není vázán na podmínky reálného světa. Můžete si kupovat pytel brambor, jako by se jednalo o kabelku Gucci, ale kupovat si kabelku Gucci, jako by to byl pytel erteplí? Nesmysl.
Aspoň to jsem si myslel ještě před třemi lety, za sedmero horami a sedmero řekami a já nevím čím dalším, tj. v Paříži.
Foto: Photo by MGM Studios/Hulton Archive/Getty Images

Rue Saint-Honoré
Půlka června, půlka dne, sto stupňů ve stínu. Vcházím do butiku Balenciaga. Je to skvělý butik. V tuhle chvíli tím skvělejší, že má klimatizaci. Jak se jím procházím a regeneruju jako poutník, který právě vprostřed pouště našel oázu. Všímám si prodavače stojícího u dveří. Bez mrknutí na mě zírá. Nepřišel jsem si nic koupit. Nic si koupit ani nemůžu. Ne ve smyslu, že už bych se měl krotit, ale ve smyslu, že nemám za co. Přišel jsem se sem podívat, jako se lidé chodí dívat do galerie na umění. Myslím, že na tom není nic v nepořádku. Copak tohle není užité umění? Přesto se modlím, aby se mě nepřišel zeptat, jestli mi může s něčím pomoct. Ne, jasně že se nezeptá. Určitě ví, že mi není pomoci. A tak se jenom dívá, jak se já dívám na fialové elasťákozačky (kozačkosťáky?), až se to nedá vydržet a odcházím. „Merci,“ povídám mu. „Merci à vous, Monsieur, profitez du soleil,“ odpovídá. To by kdekoliv jinde ve Francii znamenalo: „To já děkuji vám, pane, užijte si sluníčko!“ Tady to znamená: „No jo, hlavně už běž!“
„V kamenných obchodech nenakupuju. Jenom, když neprodávají on-line. Výjimku teda dělám u Dior, kam zajdu vyloženě ráda za Anikou, ta je úžasná. Když už do obchodu přece jen jdu, očekávám od prodavače slušnost. Přílišná servilnost a vlezdoprdelství mě ale odrazují.“ – Monika, právnička (nebo tak něco)
Aby bylo jasno, Monika je jedna z respondentek, které jsem v rámci svého průzkumu oslovil. Moje respondentky jsou co do způsobu nakupování Richard Gere v Pretty Woman. Já jsem spíš Julia Roberts. Když jsem se Moniky ptal, kdy si naposledy pořídila něco luxusního, pověděla mi, že dlouho ne. Shodou okolností přitom vím, že si minulý týden koupila dvě kabelky a pár bot Bottega Veneta. To nejpikantnější na tom je, že Monika mi svůj nákup nechtěla tajit. Jenom máme každý jiné… řekněme podmínky reálného života.
„Od kolika peněz se věc považuje za luxusní?“ – taky Monika
Dobrá otázka. Nemůžu se rozhodnout, co přesně je luxus. To, co je (třeba jen zdánlivě) nedosažitelné? To, co je (třeba jen zdánlivě) zbytečné? Obojí? Každý poznáme luxus ve chvíli, kdy jsme s ním konfrontováni, a to je asi ta nejlepší definice, kterou dovedu sám dát dohromady. V tom smyslu i já občas zajdu na nákup do obchodu s luxusem. Nachází se jenom kousek od toho butiku Balenciaga.
Rue de Montpensier
Mám rád vůně od Maison Margiela. Jednou se mě má sousedka zeptala, čím to voním, že prý po mně jela ve výtahu a ráda by si tuhle vůni koupila. „Myslím, že se u nás nedá sehnat,“ odpověděl jsem popravdě, plně si vědom toho, jak nabubřele to zní. „Myslím, že nejde ani objednat přes internet.“ Možná už to jde, nevím, dlouho jsem se nedíval. Nechci se dívat. Nechci to vědět. Chci, abych pro ni musel do obchodu.
„Já si v životě nekoupila oblečení ani boty přes internet. Jen pomyšlení na proces vracení, pokud by to nebylo ono… uf, uf. Především si ale nákup užívám. Prohlížet si interiér, zatímco sedím na sametovém taburetu, pod nohami jemný koberec, to mě baví víc než móda samotná. V Praze z těchto důvodů ráda chodím do Prada nebo Dior, ale město nehraje roli. Naposledy jsem měla krásný zážitek v butiku Roger Vivier na londýnské Sloane Street. Ocitla jsem se mezi krabicemi bot, jedny krásnější než druhé, vedle mě vtipný, přátelský personál. Maličký prostor, ale tak příjemně zařízený. Vzrušeně jsem otevírala šuplíčky s botami a nakonec jsem odcházela i s dárečky a dobrým pocitem. Ani ne tak z nakoupených bot, ale z krásné interakce a prožitku, co mi on-line nákup prostě nezprostředkuje.“ – Petra, taková Dana Drábová přes design a umění
Moje řeč. Obchod, kde si kupuju pudrově vonící Lipstick On, leží na Rue de Richelieu, ale já do něj rád vcházím zadem, průchodem z uzoulinké Rue de Montpensier. Nekupuju si totiž jenom tu vůni, kupuju si zážitek. To, že se tam projdu přes pokaždé odzbrojující podloubí u zahrady Královského paláce. To, že si čekání prodloužím o matcha latte v mini Café Kitsuné, co si následně vypiju u fontány na typicky pařížském zeleném křesílku a budu přitom očumovat sexy lidi okolo a představovat si, jaký mají asi v Paříži život. (Já vím, že to jsou stoprocentně turisti, no a co, nechte mě bejt!) To, že se pak do hotelu vrátím pěšky, celý nedočkavý, až si nákup rozbalím na posteli ustlané tak, až mi bude líto tuhle dokonalost narušit svým zadkem, a hned se Lipstick On navoním – znovu poprvé. Nakonec i to, že bude vůně zabalená v bílé plátěné taštičce, kterou nikdy nevím, jak dál využiju, ale pokaždé se na ni, ach, tak těším.
„Tak tyhle kraviny okolo jsou mi v zásadě ukradený. Zpravidla i vyžaduju nákup zabalit do tašky bez loga. A úplně nesnáším lidi, co si nechají nalít šampaňský, i když jdou jenom pro tkaničky do bot. Že si rovnou nenechají donést oběd! Já si dám leda vodu, a to ještě jenom, když mám fakt žízeň. No dobře, v Paříži u Chanel jsem si to šampaňský párkrát dala taky, ale to už jsem šla platit saka v hodnotě ojetýho auta, tak aby to tolik nebolelo.“ – Monika
Foto: ullstein bild/ullstein bild via Getty Images
Rue de kde-domov-můj
Kouzlo on-line nakupování jsem plně docenil až nyní, během karantény, která mi jednak ani nedala na výběr, a jednak se nesla v duchu radosti z maličkostí. To malé potěšení, když mi zavolal kurýr, že pro mě má balík, a já se ho zeptal, zda už je před domem, a on řekl, že ano, ať jdu dolu, a já mu pověděl, že zvláštní, protože jsem taky akorát před domem (další z výletů k popelnici), načež z něj vypadlo: „Aha, tak moment, já jsem ještě na cestě.“ Tak vidíš, drahoušku, tyhle tríčky si nech pro Cindy, která tě seřve na dvě doby, protože dolů rozhodně nepůjde – ty půjdeš nahoru. A bude se ti to líbit.
„Já teď chuť na nákupy moc nemám. Připadá mi, že to je trošku nevhodné a snad i nepotřebné v této divné době. Ale musím ti říct, že jak nejsem u sebe doma, strašně mi chybí síla parfému. Mého parfému. Nevím, připadá mi, že se díky němu mohu uzavřít do takového prostoru, co patří jenom mne, a kde jsem šťastná, kde můžu snít. Mám parfémy, které na internetu nenajdeš. Jediný, co jsem sehnala, je Eau Dynamisante od Clarins. Mám ji také moc ráda, byla jsem vděčná, ale ta moje nejoblíbenější to není.“ – Eva, supermodelka
Nakupování vnímám jako bojové pole. Na jedné straně jsou on-line prodejci, co se mohou přetrhnout, aby zákazníkům nahradili, oč přicházejí, když nenakupují v kamenných obchodech, ale zároveň se snaží být co nejudržitelnější, byť nakupování na internetu ze své podstaty příliš udržitelné není. Na druhé straně jsou kamenné obchody, co stále lákají jistou kulturou nakupování, ale ta přitom pomalu skomírá – to mi pověděla další z respondentek.
„Vadí mi být v obchodě s lidmi, co nepoužívají antiperspirant, křičí, nepoví ‚prosím‘ ani ‚děkuji‘ a jen dávají asistentům prodeje povely. Kultura nakupování se změnila, jakmile móda začala být přístupnější masám a zpopularizovaná. I u Chanel. Dřív jste vešel dovnitř a byl tam klid, ticho, noblesa, šampaňské v křišťálových pohárech. Poznal jste dámy, co vás obohatily svými zážitky. Byla tam určitá komunita, která se tomu dnes vyhýbá, protože dnes je zážitek z nakupování hlučný a hrubý. A když si všimnete, tak chování klientů vždy odráží chování personálu. Dřív byl diskrétní, tichý, ale zvlčel. Dnes musí vše rychle povytahovat, rychle zabalit. Rytmus určuje ten hlavní, a tím je nakupující. Možná to krize pročistí. Každopádně to bude běh na dlouhou trať.“ – Varvara, filantropka (a teď i misantropka)
Já myslím, že v boji je jen poražených, a zatímco dva se perou, třetí se směje. Budoucnost nakupování módy nepatří ani nákupu v kamenném obchodě, ani nakupování on-line, ačkoliv jistě přežijí obě podoby. Budoucností patří tomu, co je skutečně exkluzivní. Skutečně výjimečné. Skutečný luxus.
„Když říkáš luxus, napadají mě unikátní, ručně vyráběné kousky, které jsou personifikované. Tím nemyslím, že jsou do nich vytlačené moje iniciály, ale že jsou třeba i ze mně blízkého materiálu, a úplně nejvíc mě baví, když mohu být zapojená do kreativního procesu.“ – Daniela, CEO ve firmě na něco, co jsem ani po třetím vysvětlení nepochopil, neva
Ha!
„Je to klišé, ale pro mě je luxusem čas. Spánek. Svoboda. Být svobodná, to je pro mě největší luxus, neohýbat záda, žít bez kompromisů. S materiálnem si luxus nespojuju. I když jsou to šaty haute couture, pro mě je to jenom věc. Už to pro mě není žádná pohádka. Spíš hobby. Nebo habit? Je to součást mého života. Zážitkem pak není nákup módy, ale třeba když v obchodě potkám někoho, koho jsem rok neviděla, dáme si kávu a popovídáme si. To je luxus větší než věc, kterou si odnáším.“ – Varvara
Jakmile se dostanete do bodu, že si koupíte, co já vím, birkinku a pak ji necháte týdny, možná měsíce ležet v šatníku nerozbalenou, tahle pohádka začne splňovat podmínky reálného života, stane se vaší realitou. Zvyknete si. A kdo by se dojímal nad denním chlebem?
„No jako pořád se dovedu dojmout u čehokoliv od Chanel a Hermès.“ – Monika
Já se dlouho dojímal představou, jak se vracím do Balenciaga na rue Saint-Honoré. V té představě tam ten samý prodavač i po letech pracuje. Vidím to jako zážitek přesně jako z jedné z mých nejmilejších pohádek. Odněkud hraje Roy Orbison a já povídám: „Máte procenta z prodeje? Velká chyba. Velká! Obrovská!“ Demonstrativně přitom zvedám nad hlavu nákupní tašky, jejichž odstíny barev celému světu evokují to samé… Jenže na tom, co by v těch taškách bylo, by vlastně vůbec nezáleželo. (#TildaSwinton #PsíOstrov) A ta představa mě vlastně už ani nedojímá, ani nebaví.
Mám novou představu. Nechávám si v ní něco ušít od Zoltána Tótha. Třeba mi dovolí, abych mu do toho remcal. A pak si v tom potáhnu někam užít sluníčka.