Fejeton Martina Váši: Dáma před pultem

Modelová situace: vycházíte z obchodu, v ruce svíráte nákupní tašku, jejíž odstín barvy celému světu evokuje to samé – jeden z nejstarších módních domů. Co si v téhle tašce odnášíte, zabalené do tun hedvábného papíru s mašlí tak pěknou, jako by ji pro vás uvázali ptáčci od Walta Disneyho, ale není hlavním důvodem ke spokojenému úsměvu, co máte na rtech. Co si v téhle tašce odnášíte, je vlastně taková Tilda Swinton ve filmu Psí ostrov. Do kina jste na to šli kvůli ní, ale vzápětí jste zjistili, že tam má jenom štěk. Přesto ten úsměv. Víte proč?

Protože nákup módy u takového domu, to musí být pohádka. A pohádkový příběh není vázán na podmínky reálného světa. Můžete si kupovat pytel brambor, jako by se jednalo o kabelku Gucci, ale kupovat si kabelku Gucci, jako by to byl pytel erteplí? Nesmysl.

Aspoň to jsem si myslel ještě před třemi lety, za sedmero horami a sedmero řekami a já nevím čím dalším, tj. v Paříži.

Půlka června, půlka dne, sto stupňů ve stínu. Vcházím do butiku Balenciaga. Je to skvělý butik. V tuhle chvíli tím skvělejší, že má klimatizaci. Jak se jím procházím a regeneruju jako poutník, který právě vprostřed pouště našel oázu. Všímám si prodavače stojícího u dveří. Bez mrknutí na mě zírá. Nepřišel jsem si nic koupit. Nic si koupit ani nemůžu. Ne ve smyslu, že už bych se měl krotit, ale ve smyslu, že nemám za co. Přišel jsem se sem podívat, jako se lidé chodí dívat do galerie na umění. Myslím, že na tom není nic v nepořádku. Copak tohle není užité umění? Přesto se modlím, aby se mě nepřišel zeptat, jestli mi může s něčím pomoct. Ne, jasně že se nezeptá. Určitě ví, že mi není pomoci. A tak se jenom dívá, jak se já dívám na fialové elasťákozačky (kozačkosťáky?), až se to nedá vydržet a odcházím. „Merci,“ povídám mu. „Merci à vous, Monsieur, profitez du soleil,“ odpovídá. To by kdekoliv jinde ve Francii znamenalo: „To já děkuji vám, pane, užijte si sluníčko!“ Tady to znamená: „No jo, hlavně už běž!“

Aby bylo jasno, Monika je jedna z respondentek, které jsem v rámci svého průzkumu oslovil. Moje respondentky jsou co do způsobu nakupování Richard Gere v Pretty Woman. Já jsem spíš Julia Roberts. Když jsem se Moniky ptal, kdy si naposledy pořídila něco luxusního, pověděla mi, že dlouho ne. Shodou okolností přitom vím, že si minulý týden koupila dvě kabelky a pár bot Bottega Veneta. To nejpikantnější na tom je, že Monika mi svůj nákup nechtěla tajit. Jenom máme každý jiné… řekněme podmínky reálného života.

Dobrá otázka. Nemůžu se rozhodnout, co přesně je luxus. To, co je (třeba jen zdánlivě) nedosažitelné? To, co je (třeba jen zdánlivě) zbytečné? Obojí? Každý poznáme luxus ve chvíli, kdy jsme s ním konfrontováni, a to je asi ta nejlepší definice, kterou dovedu sám dát dohromady. V tom smyslu i já občas zajdu na nákup do obchodu s luxusem. Nachází se jenom kousek od toho butiku Balenciaga.

Mám rád vůně od Maison Margiela. Jednou se mě má sousedka zeptala, čím to voním, že prý po mně jela ve výtahu a ráda by si tuhle vůni koupila. „Myslím, že se u nás nedá sehnat,“ odpověděl jsem popravdě, plně si vědom toho, jak nabubřele to zní. „Myslím, že nejde ani objednat přes internet.“ Možná už to jde, nevím, dlouho jsem se nedíval. Nechci se dívat. Nechci to vědět. Chci, abych pro ni musel do obchodu.

Moje řeč. Obchod, kde si kupuju pudrově vonící Lipstick On, leží na Rue de Richelieu, ale já do něj rád vcházím zadem, průchodem z uzoulinké Rue de Montpensier. Nekupuju si totiž jenom tu vůni, kupuju si zážitek. To, že se tam projdu přes pokaždé odzbrojující podloubí u zahrady Královského paláce. To, že si čekání prodloužím o matcha latte v mini Café Kitsuné, co si následně vypiju u fontány na typicky pařížském zeleném křesílku a budu přitom očumovat sexy lidi okolo a představovat si, jaký mají asi v Paříži život. (Já vím, že to jsou stoprocentně turisti, no a co, nechte mě bejt!) To, že se pak do hotelu vrátím pěšky, celý nedočkavý, až si nákup rozbalím na posteli ustlané tak, až mi bude líto tuhle dokonalost narušit svým zadkem, a hned se Lipstick On navoním – znovu poprvé. Nakonec i to, že bude vůně zabalená v bílé plátěné taštičce, kterou nikdy nevím, jak dál využiju, ale pokaždé se na ni, ach, tak těším.

Kouzlo on-line nakupování jsem plně docenil až nyní, během karantény, která mi jednak ani nedala na výběr, a jednak se nesla v duchu radosti z maličkostí. To malé potěšení, když mi zavolal kurýr, že pro mě má balík, a já se ho zeptal, zda už je před domem, a on řekl, že ano, ať jdu dolu, a já mu pověděl, že zvláštní, protože jsem taky akorát před domem (další z výletů k popelnici), načež z něj vypadlo: „Aha, tak moment, já jsem ještě na cestě.“ Tak vidíš, drahoušku, tyhle tríčky si nech pro Cindy, která tě seřve na dvě doby, protože dolů rozhodně nepůjde – ty půjdeš nahoru. A bude se ti to líbit.

Nakupování vnímám jako bojové pole. Na jedné straně jsou on-line prodejci, co se mohou přetrhnout, aby zákazníkům nahradili, oč přicházejí, když nenakupují v kamenných obchodech, ale zároveň se snaží být co nejudržitelnější, byť nakupování na internetu ze své podstaty příliš udržitelné není. Na druhé straně jsou kamenné obchody, co stále lákají jistou kulturou nakupování, ale ta přitom pomalu skomírá – to mi pověděla další z respondentek.

Já myslím, že v boji je jen poražených, a zatímco dva se perou, třetí se směje. Budoucnost nakupování módy nepatří ani nákupu v kamenném obchodě, ani nakupování on-line, ačkoliv jistě přežijí obě podoby. Budoucností patří tomu, co je skutečně exkluzivní. Skutečně výjimečné. Skutečný luxus.

Jakmile se dostanete do bodu, že si koupíte, co já vím, birkinku a pak ji necháte týdny, možná měsíce ležet v šatníku nerozbalenou, tahle pohádka začne splňovat podmínky reálného života, stane se vaší realitou. Zvyknete si. A kdo by se dojímal nad denním chlebem?

Já se dlouho dojímal představou, jak se vracím do Balenciaga na rue Saint-Honoré. V té představě tam ten samý prodavač i po letech pracuje. Vidím to jako zážitek přesně jako z jedné z mých nejmilejších pohádek. Odněkud hraje Roy Orbison a já povídám: „Máte procenta z prodeje? Velká chyba. Velká! Obrovská!“ Demonstrativně přitom zvedám nad hlavu nákupní tašky, jejichž odstíny barev celému světu evokují to samé… Jenže na tom, co by v těch taškách bylo, by vlastně vůbec nezáleželo. (#TildaSwinton #PsíOstrov) A ta představa mě vlastně už ani nedojímá, ani nebaví.

Mám novou představu. Nechávám si v ní něco ušít od Zoltána Tótha. Třeba mi dovolí, abych mu do toho remcal. A pak si v tom potáhnu někam užít sluníčka.