Society

Hejt je tu s námi, nebuďme s ním!

Tak je to tady, toto téma ve mně zrálo asi tři týdny, první jsem odolávala, nechtěla jsem se zabývat ničím negativním. Druhý týden jsem si sumírovala, co všechno bych chtěla napsat, a nakonec jsem už věděla, že dokud to nesepíšu (alespoň pro sebe, což mimochodem hodně pomáhá), nebudu veselá Linda. Ano správně. Na následujících řádcích můžete očekávat sluníčkářskou agitku.
Foto: Fox Searchlight/Kobal/REX/Shutterstock
Natalie Portman ve filmu Černá labuť (Black Swan, 2010).
Když se snažím vzpomenout na první hejt, co jsem kdy dostala, jediný a hodně zakořeněný se týkal mého hlasu. Ano, správně, od mala se mě někdo ptá, jestli umím šeptat. Neumím, fakt jsem to zkoušela. Když mě máma po nákupu vyzvedávala z dětského koutku, hlídací slečny jí říkaly, že si podle hlasitého křiku myslely, že mi je jedenáct (bylo mi šest). Na základce jsem měla velkého bubáka, že musím rok šeptat, aby se mi neudělaly uzlíky na hlasivkách, protože jsem na ně už měla slušný náběh, a na gymplu jsem zase pořád poslouchala, že frekvence mého hlasu je pronikavější, než měly Sirény. S tímto hejtem jsem si však těžkou hlavu nedělala, protože když vám to prostě mega mluví, co s tím jako máte dělat. 

Všude kolem nás

Ono se k tomu váže docela slušné hlasové rozpětí, což ve spojení s hudebním sluchem způsobovalo, že mi to i celkem zpívalo a zachraňovalo moje zvládání angličtiny (protože někdo, kdo má bezchybnou výslovnost, přece nemůže být tak mimo v gramatice, meh). Takže když na mě někdo koulí očima, jak moc nahlas mluvím, jsem s tím rychle hotová. Kluci, s nimiž jsem chodila, se vždy propadali hanbou, když jsem v obchodě naprosto bezostyšně začala zpívat hit, který tam právě hrál z rádia, naštěstí ten současný je muzikant, takže mi dovoluje dávat si čtyřhodinové sólo koncerty v autě (to musí být lásky a tolerance).
Ať se však v dnešní době snažím sebevíc, vždycky na mě někde nějaký hejt vykoukne a strašně mě překvapí a často odzbrojí. Je všude kolem nás. Nechápu to, žijeme v nádherný době, tak proč? Sociální sítě jsou na tohle skvělý prostředek, to, že si někdo vytvoří účet jen proto, aby na někoho jiného poslal anonymní hejt, mě nikdy nepřestane fascinovat. Tolik práce s tím! Na to snad potřebujete i fejkovej e-mail, ne? 
Jsem zastánce teorie, že všechno jde říct hezky nebo alespoň neutrálně a ideálně osobně, mezi čtyřma očima, aby se člověk mohl nadechnout a třeba i protiargumentovat, to mi přijde celkem fér. Dovedete si představit, jak bychom byli všichni vyslunění, kdybychom se naučili takhle komunikovat? Pokud by balíček zahrnoval schopnost spolknut polovinu hejtů, co jen tak vyšleme do světa, to by byla teprve pecka! 

Kdo je bez viny...

Ono upřímně kdo je bez viny, ať první hodí kamenem. Já jsem se ten druhý týden přípravy pokoušela neposlat za sedm dní ani jeden hejt a jednoduché to teda nebylo, věty jako „Proč tady ta paní pracuje, když ji to nebaví“ nebo „Vážně existuje takovej blonďatej odstín vlasů?“ mi jdou celkem snadno, a tak si tady veřejně slibuji, že se je pokusím co nejvíc omezit nebo přetvořit v konstruktivní kritiku. Skutečně není potřeba vyjadřovat se ke všemu. To, že ta paní nemusí dělat prodavačku, si dovolím říct jen proto, že vím, že bych byla nejlepší prodavačka v Praze, nejlépe v jemných uzeninách, protože kdo objednává 20 dkg pražské šunky, touží po 23,5 dkg! Halíře dělají talíře. 
Pokud jste nejlepší baleťačka v Praze, zkritizujte někoho, kdo málo trénuje, a ukažte mu, jak na to. Pokud jste Martin Váša, řekněte, že pointa fejetonu byla slabá, a poraďte, jak to vylepšit. Pokud se umíte nalíčit jako bohyně a dodržujete všechny kosmetické rituály, dejte mi za uši, ať si nakrémuju obličej alespoň čtyřikrát za týden. Bude to oprávněně. Kritika se špatně snáší, vím o tom své, učím se to každý den, ale pokud je konstruktivní a posouvá dál, je jen na nás, jak se s ní vyrovnáme. Prázdný hejt bez důvodu už tady nechci. Kazí hezký den.