Society

Na slovíčko s Karen: Život je drag

Pokud máte syna, který si radši hraje s panenkami než s autíčky, nemusíte se ničeho bát. Možná jen pokud těm panenkám stříhá hlavy. Ale radši nic neslibuju.
Žádný transvestit nespadl jen tak z nebe. Já jsem šel poprvé do společnosti za ženu už asi v sedmi letech, kdy jsem rodiče přemluvil, aby mě na karneval ve Špindlu nechali jít za geishu. Kostýmovou soutěž jsem vyhrál a s kulturní apropriací jsem si nemusel dělat hlavu, protože byl rok 2003. O rok později jsme šli s bráchou za manžela a nevěstu. Nevím, jestli někomu vůbec došlo, že nevěsta byl chlapec, ale nevyhráli jsme, z čehož každopádně usuzuji, že porota byla homofobní.
Jak plynul čas, začal jsem předstírat, že jsem normální kluk. Pod tlakem heteronormativní patriarchie (fujtajbl) jsem přestal dělat spoustu věcí, které klukům nenáleží, ale které jsem miloval. Jako objevovat svou ženskou stránku a nosit šatičky, zbožně koukat na Totally Spies: Špionky, nebo si ve sprše dráždit prostatu. Pár let se mi dařilo předstírat, že jsem Heterosexuální Muž™. Ještě první rok na gymplu jsem nosil o tři čísla větší džíny a kšiltovky New Era (děda se mě vždycky ptal, kde se dají ty s kšiltem dozadu sehnat), a kultivoval si u toho táhnoucí se neurózy a lehkou úzkostnou poruchu. Ale na konci každého tunelu je duha.
S pomocí dobrých přátel – Lady Gaga, RuPaula a Kurta Hummela – jsem se ze smutné sebezapírající housenky vyklubal v krásného přitepleného motýla, začal zase mamince krást oblečení a malovat se podle tutoriálů na YouTube. A když jsem poprvé s úžasem viděl film Rocky Horror Picture Show s Timem Currym v roli doktora Frank N Furtera, nespoutaného mimozemského transvestita z planety Transsexual, nebylo cesty zpět. „Na módě mi přijde nejvíc vzrušující, že může být formou sebevyjádření, ale zároveň i formou skrývání,“ řekla nedávno Gaga v rozhovoru pro americkou Vogue. Amen. Přesně tak bych popsal i kouzlo dragu. Když mám na obočí čtyři vrstvy lepidla, na celém obličeji půl kila make-upu, na hlavě paruku, na nohou patnácticentimetrové podpatky a na svém žhavém mladistvém těle flitrované šaty, jsem to já, ale nejsem. Jsem divoká bohyně, která lipsyncuje na Green Light od Lorde, tančí na stole, dělá kotrmelce a svádí heteráky na toaletách Houseboatu U Bukanýra. Jsem Karen.
Chodit ve full drag na veřejnost pochopitelně není procházka butikem. „Chcípněte buzny!“ zařval někdo ze skupinky pánské omladiny na Nové scéně, když jsme okolo nich cestou na Bukanýra s kamarádem Scottem procházeli v ladících kostýmcích roztleskávaček z Glee. „Yas queen!“ houknul jsem zpátky, protože mě nic jiného nenapadlo. (Ale docela jsem jim to natřel, si myslím. Většinou mě jakékoli comebacky napadají až tak třicet minut po konfrontaci.) Jiná skupina kluků si nás obdivně prohlížela a hvízdala, dokud jsme nebyli asi jen metr od nich – „Ty vole, to jsou chlapi!“ Na to jsem neměl odpověď. Ale asi měli pravdu.
Protože jestli něco chce koule, tak je to ty koule pořádně zastrčit, nazout štekle a vypustit svou vnitřní bohyni na svět. Vřele bych to doporučil komukoli, kdo se chce trochu odvázat a užít si život ve všech jeho barvách. „Stejně všichni skončíme v hlíně, tak ať je hlína.“ To je citát ode mě.