Society

11 tipů, jak na Valentýna nepodlehnout užírající existenciální samotě

Ať už je to Valentýn, romantické komedie s Katherine Heigl, nebo zamilované heterosexuální páry ve veřejné dopravě, nám nezadaným okolí neustále připomíná, že jsme sami. Jak se ze svého nepříliš milostného života nezbláznit, zjišťoval Karel Vladyka.
Foto: Alexander Bel
Nedávno jsem si koupil sezonní latté ve Starbucks a šel na procházku na Petřín, kde jsem byl před lety na prvním rande s prvním klukem, do kterého jsem se (bůhvíproč) zamiloval. Do sluchátek jsem si pustil písničku od Josého Gonzáleze, kterou mi tenkrát pouštěl a kterou jsem si pár týdnů poté přidal do pomyslného playlistu „Songy, co už nikdy nesmíš slyšet, jinak upadneš do věčné deprese horší než Esther v románu Pod skleněným zvonem“. Cítil jsem se nostalgicky a melodramaticky a skoro jsem až doufal, že se mi vrátí všechny ty staré vzpomínky na první zlomené, vyghostované srdíčko. Ale necítil jsem nic. Ve snaze rozjitřit pocity jsem si pustil dokonce Adele. Nic.
Znamená moje absence pocitů, že:
1) Jsem citově vyzrál, jsem teď sebevědomá nezávislá žena a už mě jen tak nic nerozhodí? 
2) Že mě kluci už tolikrát zklamali a vyghostovali, až jsem z toho citově otupěl? 
Pokud jste odpověděli „možnost číslo dvě,“ tak máte asi pravdu a vyhráváte zlatého bludišťáka.
Poslední kluk, co mě pozval na rande, si to další den rozmyslel. No co. Ocenil jsem, že mi to upřímně napsal a vysvětlil, místo toho, aby si mě zablokoval na Facebooku. To chce dneska charakter. Nedávno jsem po dlouhé době prožil seriózní románek. S Jeremym jsme se potkali v baru, kde pracuju, a strávili jsme spolu krásný zamilovaný měsíc a půl, chodili na večeře, koukali na filmy s Glenn Close a poslouchali Dolly Parton. Ale Jeremy se stěhuje zpátky do New Yorku, takže z toho bohužel svatba nebude. I tak to byl jeden z mých nejdelších vztahů.

Všichni chceme Roberta

Jak jsem naznačil, pokud ode mě někdo čekal rady, jak na vztahy, tak s tím vám neporadím. Ale čím můžu všechny spřízněné osamělé duše utěšit, je fakt, že nejste jediní, koho po večerech užírá existenciální nicota. Stejně jako já je na tom i většina mých přátel. Utápět se ve vlastní lítosti není produktivní, ale když už, tak je určitě lepší se v ní utápět kolektivně s přáteli. Jen tak si v ní trochu společně zaplavat jako zhrzené synchronizované akvabely s depresí. A pak to nechat plavat. 
Jednu z nejlepších rad do života jsem dostal od Annette Bening ve filmu Ženy 20. století (který je mimochodem právě na Netflixu), když se jí její syn ptá, jestli je šťastná. „Na to se lidí nemůžeš ptát. Ptát se, jestli jsi šťastný, to je skvělá zkratka k depresi.“ Samozřejmě by byl život lepší se sexy milujícím horkokrevným mužem jménem Roberto, který by vám každé ráno nosil snídani do postele, před spaním vám četl poezii a občas by vás při romantické procházce z ničeho nic chytil a začal vášnivě líbat. Ale lepší je na to moc nemyslet.
Tady je seznam deseti mnou osvědčených tipů a self-care aktivit, které zvednou náladu, zaměstnají mysl a zahřejí srdíčko, když na Valentýna (nebo kdykoli jindy) zrovna zabředáte do bažiny smutku: 
1) Nejdřív to prociťte. Než se posunete ke svému vyššímu já, prostému všech duševních trablů, dovolte si jednou ten smutek a užírající nicotu pořádně prožít. Skvěle to jde s tou správnou hudbou. Můj osobní favorit je album Melodrama od Lorde, na které se dá krásně tančit i brečet zároveň.
2) Zapalte svíčky a pořiďte si nové kytičky do všech pokojů. Přesně tak to zpívá Lorde v Hard Feelings, takže je to vědecky ověřené. 
3) Kreativně to vyjádřete. Nejlepší způsob, jak přerušit začarovaný kruh negativních existenciálních nesmyslů a nějaký smysl jim dát, je ty pocity zhmotnit. Ať už je proměníte v kresbu, performance art nebo ve slova na papíře, vůbec vás nemusí zajímat, jestli máte „talent“ nebo jestli to někdo uvidí.
4) Kupte si něco hezkého, na co nemáte peníze. Udělá vám to radost a další den se budete příliš trápit svou nezodpovědností a finanční negramotností na to, abyste se trápili svou samotou.
5) Odjeďte na spontánní sólo výlet. Nesporně největší výhodou toho být singl je, že se nemusíte nikomu zodpovídat. Na konci minulého léta jsem si koupil letenku do Amsterdamu a za tři týdny už jsem s větrem ve vlasech jezdil na kole po holandském pobřeží a tančil sám bez trika v místních gay klubech. Nejlepší dovča ever.
6) Radikálně změňte účes. Jak by vám vědecky doložil můj kamarád Petr, odborník na barvení své hlavy v těžkých životních situacích, drastická proměna hřívy zvedne hladinu serotoninu i dopaminu v těle až o 237 % procent. 
7) Jděte na večírek s přáteli. Vyrazte si se svými BFF, co jsou taky singl, dejte si pořádně do nosu a tančete jako Lindsay Lohan na Mykonosu. Běžte domů se sexy cizincem, a než od něj ráno odejdete, ukradněte si pro sebe z jeho hotelového pokoje mini kondicionéry a hydratační krémy, ideálně i župan. Self-care.
8) Přečtěte si dobrou knížku. Pozor jen, aby to nebylo něco depresivního jako Pod skleněným zvonem. To teď nepotřebujeme. Osobně mě nejvíc inspirují memoáry od feministických autorek a umělkyň, jako třeba Divočina od Cheryl Strayed, I Love Dick od Chris Kraus nebo Just Kids od Patti Smith.
9) Koukejte na Golden Girls. Je nespočet feel-good filmů a seriálů, které by se tady daly doporučit, ale co je lepší na chmury než sitcom o čtyřech seniorkách na Floridě, které jen tlachají a po večerech užírají "chézekake"? 
10) Dejte si "chézekake". 
11) Myslete na to, co říkala Annette Bening. Není důvod se čímkoli trápit. Všichni jednou skončíme v hlíně, tak ať je ten život hlína - s mužem nebo bez.