Society

Fitting in: Jak mi móda konečně dopřála prostor

„Vy jste spisovatelka?“ PR asistentka vzhlédla od svého iPadu, načež v rámci hodnocení mého outfitu nadzvedla jedno obočí. Oblečená jsem byla sice elegantně, ale nenápadně, a chyběly mi nejdůležitější atributy hodné týdnu módy: designová kabelka přes rameno, i loga, která by mě rázem proměnila ve stylový billboard. Zato jsem se vyzbrojila poznámkovým blokem a nahrávací aplikací v telefonu, připravená pustit se do práce.
„Z Vogue – jako z toho časopisu?“ nechápala mladá žena, která si pro jistotu nechala poslat pro svou kolegyni. Choulila jsem se ve stísněném prostoru v zákulisí a za mnou se tlačila řada fotografů. Týden módy pro mě nezačal zrovna nejlépe. Přestože jsem na místo dorazila s předstihem, abych ještě před začátkem přehlídky stihla udělat rozhovor s návrhářem. Za to, že mě hned nepoznali, se snažím PR oddělení nevinit – naše komunikace do té chvíle probíhala výhradně přes e-mail. Na druhou stranu, mé jméno bylo úhledně napsané v tabulce, která svítila na obrazovce asistentčina tabletu, a při příchodu jsem se prokázala pasem i vizitkou. „Omlouvám se,“ špitla asistentka později, když mi podávala jmenovku, k čemuž ji přiškrcenou francouzštinou donutil její nadřízený. „Jenom nejste taková, jak jsem si vás představovala.“
Po celé dekádě, co pracovně obrážím týdny módy, jsem si už zvykla. Žít v těle, které je nápadné a zároveň neviditelné, znamená, že musíte neustále čelit nepříjemným situacím. V módě, zdá se, budete pořád trestáni za to, že zabíráte příliš mnoho místa. A osobní styl je v tomto světě podmínkou, bez níž nemůžete svou práci dělat: pokud se prezentujete jako odborník na módu, je to, jak se oblékáte, vaší vizitkou. Díky street stylu a sociálním sítím se šatník snad každého stal neskutečně dostupným a všichni, kdo chtějí „budovat svou značku“, musí svou online prezentaci doplnit o aktuální trendy a strategická selfíčka. Ačkoli toho dnes můžete dosáhnout i jako plus size žena, influencerky Nicolette Mason a Tess Holliday jsou toho zářným důkazem, nebylo tomu tak vždycky. Před patnácti lety se našlo jen málo vzorů a ještě méně míst, kde se dalo sehnat zajímavé oblečení.
Ve světě před rokem 2006 se za ideál krásy považovalo tělo, které se dokázalo přizpůsobit oblečení i sezonním rozmarům. Myšlenka, že by žena potřebovala rozšířit šaty – nebo že by návrháři oblékali lidi bez rozdílu – šla úplně mimo mainstream. V té době vládly přehlídkovým molům modelky s tváří panenky a také Karl Lagerfeld, který shodil dvaačtyřicet kilo, aby mohl nosit obleky Dior Homme od Hediho Slimaneho. Dokonce ani masové značky necítily potřebu nabízet produkty někomu dalšímu, mimo svou preferovanou cílovou skupinu. Vyloučení byl způsob, jakým si udržovaly výjimečnost.
Foto: Getty Images
Autorka textu Janelle Okwodu (vpravo) s designérkou Nicole Miller, 2018
Na ospalém předměstí na Long Islandu, kde jsem vyrůstala, byly jedinými obchody pro silnější ženy Lane Bryant, Ashley Stewart a něco, co neslo příšerný název Dress Barn. Nabídka žádného z nich se ani zdaleka neblížila tomu, co bych chtěla nosit, a představa, že na ně budu odkázaná, mě naplňovala děsem. Uličky s polyesterem a mom jeans evokovaly trest, podsvětí, do kterého jste byli vykázáni za to, že vaše proporce nehrají podle módních pravidel.
Člověk si nemůže donekonečna přiškrcovat krevní oběh v poddimenzovaných džínách, a přestože jsem se snažila zůstat co nejhubenější, co nejdéle to šlo, realita mě nakonec dohnala. Zatímco celou střední školu se mi dařilo držet se těsně pod hranicí velikosti 14, na univerzitě se už má psychika definitivně zlomila. Dorazily deprese a s nimi i porucha příjmu potravy. Brzy jsem se ocitla mimo dosah všech obchodů, ve kterých jsem kdy toužila nakupovat – J. Crew, Gap, Delia‘s a ano, Abercrombie. Mé nákupní zážitky se nápadně podobaly scéně z filmu „Protivný sprostý holky“, v níž se Regině George v podání Rachel McAdams, která zoufale sháněla šaty na školní ples, dostalo po tom, co se snažila vtěsnat do pastelového modelu a její kamarádka požádala prodavačku o větší velikost, tvrdé odplaty. Bylo jí řečeno: „Je mi líto. Máme jen velikosti 1, 3 a 5. Zajděte do Sears.“
Odmítala jsem nakupovat v jakémkoliv obchodě, který se nacházel na stejném patře jako elektrické nářadí. Vyloučena z módního proudu reagovala jsem agresivním preppy stylem, můj šatník se naplnil polokošilemi Lacoste a Tommy Hilfiger ve všech barvách duhy, spolu s khaki odstíny a kostkovaným vzorem. Zatímco se mí vrstevníci z univerzity procházeli po kampusu v cool pyžamových kalhotách, já stále hledala svůj styl – i když to znamenalo vyzkoušet takový, který bych si na první dobrou nevybrala.
Netroufala jsem si ani představit, že bych někdy nosila ty žhavé kousky, které jsem vystřihovala z časopisů a dělala z nich koláže. Šaty Versace a blazery od Jil Sander byly jen pro supermodelky a hollywoodské hvězdy, zkrátka pro lidi s dobrými geny a pílí, kteří se pyšnili velikostí 0. Ve druháku, kdy se mi podařilo zhubnout do velikosti 10, jsem při chroupání nakrájené mrkve zírala na fotky Cameron Diaz a Naomi Campbell připíchnuté na dveřích mé pidi ledničky a říkala si: Jednou!
Ale i když jsem toužila nosit krásné oblečení, pracovat v módním průmyslu v mých plánech tak úplně nebylo. Podle toho, co jsem odkoukala z internetu – na stránkách jako The Fashion Spot a na tehdy nových street style blozích – byli všichni, kdo se točili kolem módy, skvěle oblečení, štíhlí, nezávislí a nechutně bohatí. Vrcholnou módu představovala Carine Roitfeld, která korzovala po Tuilerijských zahradách oblečená od hlavy až k patě v modelech od Azzedine Alaïa, ne Janelle z Long Islandu v záplatovaných leviskách.
Přesto, když jsem po ukončení školy nastoupila do své první práce, byly módní fotografie jednou z mála věcí, které mi zvedaly náladu. Ve větších velikostech se prodávalo maximálně oblečení určené pro mnohem starší ženy, než jsem byla já. Chodila jsem tedy v blůzách z Banana Republic a v malých černých z difúzní linie Calvina Kleina, ovšem ve volných chvílích jsem utíkala snít na Style.com. Móda mě nechtěla, zato já akutně chtěla ji – a jak už to tak bývá v každé milostné aférce, postavila jsem ji na piedestal a spokojila se se svými oblíbenými plus size značkami. Musela bych sešít dva looky dohromady, abych si mohla obléknout cokoliv od Balenciagy v podání Nicolase Ghesquièra nebo Driese Van Notena; a tak jsem svou touhu zažít módu naživo, ne jako pouhý divák, násilně potlačila.
Má vnitřní obrana se zhroutila, jakmile jsem do módního průmyslu poprvé pronikla. Nastupovala jsem zrovna jako stážistka do jedné modelingové agentury. Mé okouzlení ze všech těch dokonalých tváří, které jsem do té doby vídala jen v časopisech, se však rozplynulo hned potom, co jsem zaslechla agenta hořekujícího nad modelkou, že přibrala centimetr v bocích. Jakmile jste svědkem toho, jak dospělý muž křičí na dospívající dívku ve snaze rozpitvat její krásné tělo, pochopíte, jaké důsledky to všechno má. Když se z šatů stane modla hodná obdivu – a která respektuje jen nemožné tělesné standardy -, lidem to ubližuje.
V průběhu let jsem vnímala stále intenzivněji, jak móda přistupuje k ženskému tělu, i když se svět údajně měnil. V reklamních kampaních se začalo objevovat víc plus size modelek, zatímco mi bývalé kolegyně přeposílaly e-maily s tipy na „zázračné diety“. Slavné osobnosti vydávaly velkolepá prohlášení o inkluzi – včetně dcery jedné rockové legendy, která, když mě spatřila v backstage přehlídky, se hlasitě podivovala nad tím, kdo „dovnitř pustil trolly“. Značky rozšířily své kapsulové kolekce o další velikosti, navrhly speciální kousky pro takové osobnosti, jako je Lizzo a Naomi Watanabe – a pak se tiše vrátily do zajetých kolejí.
Pokud jste v posledních deseti letech navštívili některý z módních e-shopů, nemohli jste si nevšimnout, že se tolik vznešený koncept, jako je body positivity, rozmělnil na slogany a ploché fráze, jak přijmout svou celulitidu. To, co začalo jako snaha lidí se stigmatizovaným tělem stvrdit svou identitu, bylo přeměněno na zboží a vystaveno. Ano, zpochybňování kulturních standardů krásy může být všeobecně posilující – ale s diskriminací kvůli obezitě se potýkají jen někteří.
Po celá desetiletí se móda vysmívala tlustým ženám a očekávala, že budou vděčné za to minimum, co jim nabízí. Dnes, když maloobchodní prodej klesá a finanční životaschopnost plus size skupiny roste, se do těchto vod noří stále více značek. Samozřejmě, kdyby šlo jen o to zahalit své tělo do čehokoliv, ženy jako já by si vystačily se špatně padnoucími kousky větších velikostí, které prodává Lane Bryant. Ve skutečnosti ale oblečení představuje mnohem víc. Každý má právo vytvořit si šatník, který mu umožní být úspěšný jak v osobním, tak profesním životě.
V roce 2014 jsem dělala svůj první rozhovor pro Vogue. Do kanceláří vydavatelství Condé Nast na Times Square jsem vplula v jasně modrých košilových šatech od Calvina Kleina, přes které jsem  oblékla černé sako. Tehdy to bylo to nejlepší, co jsem dokázala během krátké chvíle dát dohromady – můj outfit měl ukázat, že mám na módu svůj vlastní názor, i když nedokonalý. Jakmile mě ochranka vpustila, došlo mi, že každý druhý člověk vypadá o poznání elegantněji, než já – podpatky byly vyšší, šperky honosnější, doplňky exkluzivnější… Přestože jsem byla na vypsanou stážistickou pozici překvalifikovaná, cloumala mnou nervozita a pochybnosti. Tu práci jsem samozřejmě nedostala.
Ulevilo se mi (trošku) – koneckonců, kdybych uspěla, v žádném případě bych se nemohla oblékat tak, jak bych na takovou pozici chtěla. V té době jsem byla zvyklá nakupovat online, například na e-shopu nesmrtelné plus size klasiky Eloquii, občas v některém z kamenných obchodů. Brouzdala jsem po dámském oddělení Macy‘s na 34. ulici a míjela turisty, kteří se vysmívali šatům velikosti 3X nebo zkoušeli, kolik se jich vejde do jednoho kabátu najednou. Sice jsem si na sebe něco koupit mohla, ale většina toho, co se prodávalo, byla ušitá pro někoho úplně jiného. Buď to bylo zastaralé (neforemná saka s ramenními vycpávkami, palazzo kalhoty, obstarožní šaty), příliš mladistvé (trička s obrázky koťátek, kostkované pyžamové kalhoty), nebo absolutně odporné.
Vybírání funkčních kousků tak vyžadovalo píli a kreativitu. V pánském oddělení jsem hledala ucházející košile a pak prosila matku, aby vytáhla svůj starý šicí stroj značky Singer a pomohla mi plandavé kousky přešít. Nakupovala jsem téměř pořád, procházela plus size oddělení v Nordstromu a šetřila na nákup základních kousků z nově otevřeného Universal Standard, jediného obchodu ve městě, kde byly dostupné všechny velikosti. Nakupování se pro mě stalo zážitkem podobným výpravě na pláž s detektorem kovů ve snaze objevit pirátský poklad; oblékání bylo jako experiment, při kterém jsem opakovaně zkoušela a chybovala. (Jen si zkuste dělat rozhovor s celebritou ve značkovém oblečení, zatímco vy na sobě máte jedinou slušivou věc, kterou bylo možno sehnat na ASOSu).
V roce 2015 jsem se skutečně dostala do Vogue. Tehdejší nabídka oblečení ve všech velikostech se výrazně zlepšila – a to natolik, že jsem mohla hned první den vynést vypasované květované šaty. (Jen těžko jsem přitom odolala pokušení zahnat svou novou kolegyni na dámských toaletách doslova do kouta a zeptat se jí, zda existuje nějaký dress code, o kterém bych měla vědět). Bohatá nabídka na internetu mi brzy umožnila přístup k obchodům, které zcela měnily pravidla hry – například 11 Honoré, kde značky jako Marc Jacobs nebo Baja East uváděly modely v mé velikosti, i když většinou mimo můj rozpočet. Universal Standard rozšířil svou nabídku o značky Rodarte a Erdem, a dokonce i v Lane Bryant změnili taktiku a angažovali návrháře jako Sophie Theallet či Prabal Gurung. Zatímco fyzicky se blýskalo na lepší časy, nálada v zákulisí se příliš nezměnila. Jednou jsem na večeři pro novináře seděla vedle Gurunga a ten mi vyprávěl, jak někteří z jeho kolegů hodnotí jeho práci pro Lane, jak ohrnují nos a ptají se ho: „Fakt chceš navrhovat oblečení pro tlustý lidi?“
Teprve v napjaté atmosféře v kancelářích One World Trade Center jsem pochopila, proč je nový směr Gurunga a ostatních návrhářů tak důležitý. Ještě dnes si vzpomínám, jak složité pro mě bylo hezky se obléct. I na to, jak mě kreativní způsob mých nových kolegů, jakým tvořili své looky a začleňovali do nich kousky z přehlídkových mol, inspiroval a zastrašoval zároveň. Dokázala jsem dát dohromady životaschopný outfit, ale oblečení, které jsem opravdu chtěla nosit, v mé velikosti zkrátka neexistovalo. V představách jsem obíhala schůzky v kalhotách Loewe a kašmírových svetrech Khaite; nic mi nebránilo koupit si asymetrickou sukni Chopova Lowena a kombinovat ji s rozevlátým kabátem od Daniela Del Corea. Toužila jsem obléknout něco z některých kolekcí, jejichž přehlídky jsem sledovala, ohromená jejich nepřístupnou krásou.
Proměna celého šatníku však byla náročnou – a drahou – vyhlídkou. Občas jsem si sice dopřála inspirativní online nákupy ve tři ráno, ale má garderoba se skládala převážně z kompromisů – našli byste v ní oblečení, které jsem si pořídila jen proto, že bylo k dostání, nebo kousky, jež jsem odmítala vyhodit ze strachu, že k nim nikdy nenajdu vhodnou alternativu. A když už jsem utratila peníze za nějakou investici, většinou šlo o doplněk. Přestože neexistuje outfit, který by kabelka Givenchy nepozvedla, během pandemie se mi takové utrácení začalo zdát lehkovážné. Kdo by po cestě z ložnice na gauč potřeboval luxusní tašku?
Během práce z domova jsem tak cyklicky točila pár halenek vhodných na Zoom meetingy, až se ve mně konečně něco zlomilo. Můj osvědčený šatník mi najednou připadal příšerně nevýrazný – tak moc, že jsem si při pohledu do zrcadla přišla jako někdo, kdo na počkání zamítá žádosti o hypotéku nebo zrovna vyráží přednášet na hodinu náboženství. Možná měla ta PR holka celou dobu pravdu: možná jsem stylově nevhodná. Možná špatně reprezentuji časopis, pro který pracuji.  
„To, jak se ve svém těle cítím, se téměř každý den mění. Reakce ostatních jsou ale stálé: Tloušťka je to první, co vidí, a zároveň i jediným měřítkem, podle kterého mě hodnotí.“
Rozhodla jsem se, že smysluplně využiji čas strávený doma a přehodnotím svůj přístup. Proměna šatníku měla být zábava. Napsala jsem už hromadu článků, v nichž jsem radila ostatním, jak mohou skrze módu najít sami sebe, ať vyzkouší styly, na které doteď neměli odvahu, nebo ať prohledají skříně, aby v nich objevili skvosty, které nikdy nenosili. Věděla jsem, jak snadná a povznášející může být dobře načasovaná změna. Jak i ten nejmenší detail – nové náušnice, odvážnější podpatky, nová silueta – dokáže spustit dominový efekt. Aplikovat to všechno u sebe ale nebylo snadné. Několik dní před plánovanou čistkou starého oblečení jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že mám navíc. A že si to zasloužím.
Nejprve bylo potřeba zjistit, jaké mám možnosti. A to vyžadovalo průzkum – ponořila jsem se proto do nekonečné studnice informací, které na internetu shromáždily ostatní ženy. (Jediná dobrá věc na letech nezájmu ze strany módní komunity byla, že lidé nadměrných velikostí vzali věc do vlastních rukou: založili fóra a blogy, vlákna na Redditu a účty na TikToku, aby si navzájem pomohli s výběrem oblečení). Brzy jsem ale zjistila, že je situace velmi nestálá. Scrollování stránek online tržišť, jako je The RealReal nebo Vestiaire Collective, ukázalo, že malé černé sako Chanel ve velikosti 18 a maxi kabáty Proenza Schouler ve velikosti 4X sice existují, ale rozhodně ne konstantně – mnoho značek si zkrátka vybírá, kdy bude velikostně inkluzivní. Namísto stálé nabídky představí tady kapsulovou kolekci, tady spolupráci, a to všechno na základě svých rozmarů. 
Po týdnu intenzivního hledání a kontaktování obchodů jsem byla překvapená, kolik možností se nakonec objevilo. Sice jsem nemohla najít (a už vůbec ne si dovolit) celý look Gucci, zato se mi naskytla příležitost spatřit pestrobarevnou spolupráci Marca de Vincenza se značkou Marina Rinaldi. Jejich vlněný ombré kabát na mě vyskočil na e-shopu, jenže se vyprodal dřív, než jsem si ho stihla pořídit – stejně jako neodolatelná retro spolupráce Batshevy Hay a značky Laura Ashley, která byla vyrobena až do velikosti 20: archivní potisky a nadýchané rukávy mi učarovaly, i v tomto případě ale byly největší velikosti během několika málo sekund pryč.
Při prohlížení návrhů předváděných plus size modelkami jsem zjistila, že módní domy, jako je Versace a Dolce & Gabbana, před nedávnem rozšířily nabídku velikostí. Víc Donattely je vždycky super, ale dokud se na mě v loterii neusměje štěstí, minišaty Trésor de la Mer za 3 825 dolarů, které během přehlídky pro jaro-léto 2021 vynesla Precious Lee, zůstanou v mé fantazii. (Ačkoli šlo o úžasnou podívanou a i kdybych na ně měla, nenapadá mě moc příležitostí, na které by se hrudník pokrytý mušlemi hodil). 
Nadchlo mě, že to u Versace a Dolce & Gabanna neskončilo – nabídku velikostí rozšířily i značky jako Ganni, Reformation a Vince, po kterých jsem už dlouho prahla. Koupila bych si někdy dřív jejich květované legíny nebo vzorovaný overal? Pravděpodobně ne – ale najednou se mi možnost experimentovat – přijmout nové a vzrušující, aniž bych se utopila ve vrstvách levné syntetické látky nebo musela dělat nespočet úprav a kompromisů – zdála jako příliš lákavá.
Konečně jsem se mohla oblékat tak, jak jsem chtěla. Během dlouhých měsíců pandemie mě plánovaní outfitů uklidňovalo. Při představě, jak po lockdownu přivítám svět ve svých koketních puntíkatých šatech z 11 Honoré, jsem se v duchu musela usmívat. Ve vzácných chvílích, kdy se celá naše rodina sešla, mě těšilo, že všichni věnují pozornost mému oblečení, ne mé velikosti. Popíjet ranní kávu a předstírat, že jsem zrovna nevylezla z postele, bylo jednodušší, protože stačilo přes kašmírový svetr od značky Ryan Roche nebo přes malé černé od Marka Jacobse přehodit lahvově zelenou motorkářskou bundu Veda. Samozřejmě, prioritou pro mě bylo také vypadat dobře na schůzkách – a v hedvábných košilových šatech od značky Lafayette 148 nebo v topech ze surového hedvábí Azeeza jsem konečně – po mnoha letech – měla pocit, že jsem svého cíle dosáhla. Byla jsem připravená vyrazit do světa a setkávat se s lidmi, sebevědomě vejít do jakékoliv místnosti – ať už splním očekávání ostatních, nebo ne.