Tam i tady: krása života mezi dvěma domovy

Lidé to často ani neplánují a najednou se ocitnou v situaci, kdy mají víc než jeden domov. Může se tak stát kvůli studiu, partnerovi, lásce k cestování... Důvodů je nekonečně mnoho. Přesto se málokdy zastavíme a opravdu se zamyslíme nad tím, jak nás tahle realita ovlivňuje.

Pomíjíme, že si potřebujeme v dennodenním fungování dopřát chvíli, kdy se v klidu zastavíme a položíme si jednoduché otázky: Jak jsme se sem vlastně dostali? A jak se v téhle situaci, která je naším každodenním životem, doopravdy cítíme? Paradoxně mě právě moje láska k psaní nutí nad podobnými tématy přemýšlet hlouběji. A často mě přivede přesně k textům, jako je tenhle. Když použiju sebe jako příklad, můžu s jistotou říct, že mám dva domovy. 

Žít mezi dvěma nebo více domovy znamená mít neustále něco, na co se těšíte. Vlastně jako byste žili dva různé životy v tom nejlepším slova smyslu. Každé místo má svou energii, své rituály, své lidi. A často úplně odlišné, což je na bytí ve dvou světech možná to nejsilnější.

Jednou z nejkrásnějších věcí je, že si všechno užíváte tak trochu dvakrát. Těšíte se na svůj oblíbený výhled – tady i tam. Na nejlepší kamarádku – tady i tam. Na kavárnu, kde už vás znají jménem, v obou domovech. Možná je to jen moje slabost nebo osobní bias, ale upřímně musím uznat, že se stejně vždycky nejvíc těším na jahodové knedlíky, a to mnohem víc než na jakékoliv jiné jídlo na světě.

Nejenže máte dva domovy, ale máte i dvě verze sama sebe. Možná to zní děsivě, ale ve skutečnosti je to příležitost... Příležitost poznat se v různých prostředích, mezi různými lidmi, a pochopit, kdo jste, bez ohledu na to, kde právě jste. Nejste rozpolcení, jste bohatší.

Pocit, že „nikam úplně nepatřím“, se může dostavit obzvlášť na začátku. Ale postupně si uvědomíte, že vlastně patříte trochu všude. Naučíte se zapadnout, přizpůsobit se a zároveň si zachovat to svoje. A právě v tom je ta síla bytí doma na více místech, aniž byste ztratili sami sebe.

Samozřejmě, že dvojdomost nepřináší jen samá pozitiva. Stesk přichází častěji, než byste si možná přáli. Neustále vám někdo nebo něco chybí. Jsou i momenty, kdy je to složitější, třeba když zoufale hledáte léky, nikdo vám nepomůže a vy byste se nejraději teleportovali do české lékárny. Ano, i to je součást reality (a ano, mně se to stalo minulý týden). Paradoxně vás to ale naučí jednu důležitou věc – vděčnost. Za maličkosti, které byste jinak považovali za samozřejmost, kdybyste je měli každý den na dosah.

Všichni známe lidi, kteří mají víc než jeden domov. A určitě víte, že vždycky říkají, že je to náročné, občas i dost velká výzva. Ale zároveň téměř vždy dodají to samé, totiž že by neměnili. Protože mít více domovů neznamená být rozdělený. Jen to znamená mít víc míst, které milujete.