Láska z archivu: Leonard Cohen & Marianne Ihlen

„Leželi jsme na slunci, procházeli jsme se, poslouchali jsme hudbu, koupali jsme se, hráli jsme si, pili jsme, povídali jsme si, jezdili jsme na koni, milovali jsme se…,“ vzpomínala Marianne Ihlen na společný život s Leonardem Cohenem na řeckém ostrově Hydra, který svým kouzlem nalákal mnohé umělce. Místo plné bílých domů na prudkých svazích. Na vlnách se houpou kotvící lodě, před bary vysedávají opálení staříci, mladí muži vykládají čerstvě ulovené ryby. Na kamenech vyspávají kočky. Nikde žádná auta. Strmými dlážděnými ulicemi nosí náklad osli s koši pověšenými po obou stranách. Zdejší spisovatelské kolonii veleli někdejší válečný korespondent George Johnston a jeho manželka Charmian Clift. Prošli jí i známí beatničtí básníci Allen Ginsberg, nebo Gregory Corso. Právě tady se poprvé potkali Leonard Cohen a Marianne Ihlen a začali spolu žít. Další společný život je čekal u její rodiny v Norsku, následně u jeho příbuzných v Kanadě. Jejich cesty se rozešly pod tíhou jeho slávy, avšak jeden na druhého nepřestali myslet do smrti. Po jejich vztahu zůstalo nejen několik písní, ale i známá fotografie na zadní straně alba Songs from a Room, kde se Marianne jen s bílým ručníkem kolem těla plaše usmívá a prsty má položené na Cohenově psacím stroji.

Kanadský zpěvák, skladatel, básník a spisovatel Leonard Cohen se narodil 21. září 1934 v Montrealu do významné židovské rodiny. Jeho otec byl majitelem oděvního podniku, matka byla dcerou rabína. Cohen nejprve zaujal svými básněmi, světový úspěch se dostavil až v roce 1967 s vydáním prvního alba Songs of Leonard Cohen. Proslavil se melancholickými písněmi o ztracené lásce. Přezdívalo se mu „velekněz patosu“ nebo „kmotr pochmurné nálady“. Bylo mu sedmadvacet let, když pobýval na řeckém ostrově Hydra. Nejprve bydlel v pronájmu, než si v září 1960 z dědictví po babičce koupil trojpodlažní starý dům bez elektřiny a vody. Plán měl mladý bohém jasný: vyhřívat se, pracovat na experimentálním románu Beautiful Losers (Nádherní poražení; Argo, 1997) a na další sbírce básní. 

Vzpomínal: „Kouřil jsem hašiš, který mi přinášel uvolnění a zostřené vnímání umožňující mi slyšet píseň cvrčků při západu slunce. Nehledal jsem jen nové a lepší způsoby, jak se sjet, ale účinnou pomoc při psaní. Mým cílem nebylo najít cestu k úniku, ale k vlastní soustředěné práci. Cítil jsem se úplně vygumovaný. Nenáviděl jsem svůj život. Přísahal jsem, že buď se mi bude dařit psát, nebo se zabiju.“ (Anthony Reynolds: Leonard Cohen: Pozoruhodný život; Mladá fronta, 2012). Na sluncem zalitém ostrově pobývala ve stejné době i Marianne Ihlen, norská umělkyně a modelka. Narodila se 18. května 1935 v Larkollenu, ve třiadvaceti se vdala za spisovatele Axela Jensena, s nímž odjela žít na Hydru v roce 1958. Jejich bouřlivý vztah ale nevydržel. Když se jim v lednu 1960 narodil syn Axel Joachim Jensen, manžel rodinu opustil kvůli jiné ženě (rozvedli se ale až v roce 1962).

První setkání? Marianne vzpomínala: „Stála jsem zrovna ve frontě v obchodě, kde jsem si chtěla koupit vodu a mléko, když jsem si uvědomila, že za mnou někdo vešel. Otočila jsem se a uviděla někoho, jak stojí ve dveřích se sluncem za zády. Obličej jsem nerozeznala, jeho rysy byly ve stínu. Postava promluvila ústy, která jsem neviděla, jeho rysy byly nezřetelné. ‚Nechtěla byste se k nám připojit? Sedíme venku,‘ řekl. Mluvil anglicky, ale přízvuk neměl ani britský, ani americký. O několik okamžiků později, když jsme se venku na slunci navzájem pořádně představili, to mezi námi začalo jiskřit. Moje babička, která mě vychovala, mi kdysi jako malé holčičce řekla, že jednou potkám muže, který bude mluvit jazykem ze zlata. Naše první setkání bylo naprosto neuvěřitelné.“  (Anthony Reynolds: Leonard Cohen: Pozoruhodný život; Mladá fronta, 2012).

Jejich milostný vztah se vyvíjel pomalu. Když ji Cohen blíže poznal, přiznal: „Neexistoval muž, který by se o Marianne nezajímal. Byla to klasická nordická kráska, ale zároveň měla i laskavou povahu. Na svou krásu nebyla nijak pyšná. Rozuměla věcem, jako je kouzlo okamžiku, laskavost, pohostinnost, velkorysost.“ V dopise kamarádovi napsal: „Marianne je dokonalá.“ Začali žít společně jako rodina. Leonard si zamiloval jejího malého syna. Své lásce četl po večerech vlastní verše, k nimž ho většinou inspirovala právě ona. Vzpomínal: „Vnesla do mého života úžasný smysl pro pořádek. Bydlet s ní ve stejném domě pro mě byla vzácná výsada. Ale nebyla pro mě jenom múza zářící před básníkovýma očima. Chápala, že dostat mě k práci je dobré pro nás všechny.“ (Anthony Reynolds: Leonard Cohen: Pozoruhodný život; Mladá fronta, 2012). Marianne zdůrazňovala: „Vypadal jako gentleman, staromódně, ale já jsem byla taky staromódní. Chvíli to trvalo, než se z nás stali milenci. I když jsem ho milovala od chvíle, kdy jsme se seznámili, byl to krásný a pomalý film.“ (Kari Hesthamar: So long, Marianne; Mladá fronta, 2017).

Nadále se stýkali se společnými přáteli, kteří pravidelně plnili bary a kavárny na ostrově. Svůj čas dělili mezi poklidnou, harmonickou rodinnou idylu a bohatý a rušný společenský život. Marianne vzpomínala: „Pět let jsem se těšila nevídanému luxusu – nemusela jsem nosit boty. Za teplých večerů, přecházejících ve vlahou noc, jsem se občas s rozkoší ovínila aromatickou retsinou a tančila ve dvoře kavárny tradiční řecké tance, často s nějakým nadšeným místním ctitelem. Leonard na mě obvykle trpělivě čekal u nedalekého stolku, v klidu popíjel pod zářícími hvězdami, kouřil a sledoval mé představení, dokud jsem se neunavila. A pak jsme šli spolu domů. Být s ním byla taková krása, taková neuvěřitelná idyla, protože v tom byl úžasný vnitřní klid.“ (Anthony Reynolds: Leonard Cohen: Pozoruhodný život; Mladá fronta, 2012). Během tohoto idylického času stráveného s Marianne a jejím synem pokračoval Cohen v psaní poezie, písní a v práci na rukopisu svého prvního románu, který později vyšel pod názvem The Favourite Game (Oblíbená hra; Argo 1998). Cohenova konzumace drog byla ale v tomto období stejně intenzivní jako jeho pracovní tempo. 

Mít po boku múzu ho inspirovalo a obohacovalo, ale život s ním nebyla pro Marianne vždycky jen procházka rajskou zahradou. O jeho přízeň se často ucházely další ženy, zejména během turistické sezony. Marianne vyprávěla: „Jednou přijela na Hydru jedna nádherná mladá modelka z New Yorku a na celý den spolu zmizeli. Moje představivost samozřejmě pracovala na plné obrátky. Schoulila jsem se do sebe jako raněné zvířátko a uzavřela se do velké dřevěné rakve, symbolicky, pochopitelně. Lidé, co mě viděli, si mysleli, že jsem mrtvá.“ (Anthony Reynolds: Leonard Cohen: Pozoruhodný život; Mladá fronta, 2012). O mnoho let později skromně přiznala: „Nikdy mi nepřipadalo, že je na mně něco zvláštního. Nevěřila jsem Leonardovi, když mi říkával: ‚Ty jsi ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy v životě viděl.´Já myslím, že jsem tehdy měla příliš kulatý obličej. Takže jsem celý život chodila se sklopenou hlavou a dívala se do země. Ale na druhou stranu jsem měla... víte, slunce mi úplně vyšisovalo vlasy, a v Řecku... v Řecku jsem byla tak blonďatá, tak blonďatá, protože všechny ostatní ženy byly většinou černovlásky. A hubené. A neměly skoro žádná prsa. K mé velké lítosti.“

Leonard se s Marianne rozešel v roce 1972, když si našel novou partnerku Suzanne Elrod. S tou žil v Montrealu, Francii, Miami a Los Angeles. Marianne se vrátila zpět do Norska, ale i po rozchodu zůstali bývalí milenci v kontaktu. V roce 1979 se vdala za inženýra Jana Kiellanda Stanga. Znali se už od mládí, ale znovu se setkali, když Marianne začala pracovat ve firmě Norwegian Contractors, zaměřené na výstavbu ropných plošin na moři. Po katastrofálním turné z roku 1993, které strávil Leonard Cohen v alkoholovém oparu, se uchýlil do zenbuddhistického centra. Prožil v něm téměř šest let. Ve skromnosti tu meditoval, vařil a pracoval, aby pak zjistil, že ho mezitím manažerka připravila o všechny peníze. Opět přišel čas na nové turné a nové písně. Do roku 2012 vydal dvanáct studiových alb včetně posledního Old Ideas, řadu básnických sbírek, například Flowers for Hitler (Květiny pro Hitlera; Mladá fronta 2004), nebo Book of Longing (Kniha toužení; Argo 2008). Obdržel mnoho literárních i hudebních ocenění. V roce 2003 mu bylo uděleno nejvyšší kanadské čestné vyznamenání, Řád Kanady.

„Milovali jsme se a pak ten čas uplynul. Byli jsme vždycky přátelé, pořád je to můj nejlepší přítel a vždycky ho budu milovat. Živě se mi o něm zdálo celých dalších čtyřicet let, i když už dávno žil s nějakou jinou.“ (Kari Hesthamar: So long, Marianne; Mladá fronta, 2017). Když Marianne v roce 2016 umírala na rakovinu (a stejně jako Cohen držela nemoc v tajnosti), napsal jí Leonard do nemocnice v Oslu: „Marianne, dospělo to do doby, kdy jsme opravdu staří a naše těla se rozpadají. Myslím, že tě budu brzy následovat. Jsem tak těsně za tebou, že jestli natáhneš paži, myslím, že dosáhneš na tu mou. Víš, že jsem tě vždycky miloval pro tvou krásu a tvou moudrost. Ale teď ti jen chci popřát hodně šťastnou cestu. Sbohem, stará kamarádko. S nekonečnou láskou na shledanou na konci cesty.“ Když jí dopis předčítali, usmívala se. Zbývaly jí poslední dva dny života. Leukémii podlehla 28. července 2016. Bylo jí 81 let.

Pár měsíců po jejím úmrtí vydal Leonard Cohen desku, která patří z jeho pozdního repertoáru k těm nejlepším. Zní bilancemi, smířením a až cynickou připraveností dvaaosmdesátiletého muže čelit všemu, co mu ještě život může přichystat. Zemřel 7. listopadu 2016 ve svém domě v Los Angeles. V červnu 2019 se jejich milostná korespondence vydražila v aukčním domě Christie´s za 876 000 amerických dolarů, pětinásobek původně očekávané částky.

Tip: Jejich vztah mapuje dokumentární film Marianne & Leonard: Words of Love (2019) nebo osmidílný životopisný seriál So Long, Marianne (2024). Na scénáři se podílel Jo Nesbø a v hlavních rolích září Alex Wolff a Thea Sofie Loch Naess.