Kam pro overal

Byl odřený, byl od oleje a smrděl. Svůj první overal jsem dostal od kamaráda po jednom společném focení. Já dělal styling, on modela. Mimo modeling byl mechanik, takže ten klenot vozil neustále v kufru auta. Zmínil jsem se, že přesně takový hledám. Řekl, že si ho můžu nechat. Že je stejně na vyhození a má jich ještě několik. Neváhal jsem. Vypral jsem ho a nosil do rozpadnutí. To přišlo předloni. Budiž mu popelnice na textil lehká.

Od té doby jsem pátral po overalu, který by se mu vyrovnal. Nechtěl jsem žádný fancy, ale ani žádný z pracovních potřeb. Nikdy by se tomu starému, autentickému nevyrovnal. Potřeboval jsem něco mezi.

Našel jsem ho minulý týden ve Freshlabels. Pevný materiál, střih pracovního oděvu, růžová barva. Růžové vše, od materiálu přes niť a knoflíky až po decentní nápis M.C.Overalls na hrudi. Snad jsem si ho vymodlil.

O pár dní později jsem už dělal rozhovor Jamesem Scroggsem, hudebním manažerem, který značku M.C.Overalls založil. I když ono to tak úplně není. Roku 1908 ji založili bratři Morris a Myer Cooper s kamarádem Louisem Maisterem. Scroggs ji loni úspěšně resuscitoval.

Šťastná náhoda – správné místo, správný čas. Mluvil jsem s pravnukem Morrise Coopera a ten vyjádřil zájem o její znovuzaložení. Původní byznys prodali v padesátých letech, ale ochranná značka zůstala v rodině. Navrhl jsem mu vytvořit nový brand, který bude stát na původním étosu z roku 1908.

Morris Cooper si psal pozoruhodný deník, kde svou cestu hezky mapoval, ale já to zkusím vysvětlit ve zkratce: Dva bratři a jejich nejlepší kamarád opouštějí litevskou vesnici a hledají svůj životní plán A. Najednou jsou v Jižní Africe a učí se vyrábět ručně vyšívané vesty. Později díky tomu ve východním Londýně otevírají vlastní byznys. Dělají uniformy pro tovární dělníky, během druhé světové války i pro mechaniky a armádu. Pokud chce někdo podnikat, je to hodně inspirativní. Je to škola života, kdy se něčemu učíte tím, že to děláte, a postupně si získáváte své místo na světě. 

Ne. Pořád jsem manažerem a poradcem několika začínajícím umělcům. Snažím se jim pomoct, protože hudební svět je chaos. K těm, pro které je životním plánem A kultivace svého umění, cítím fascinaci a pokoru. Pro ně ani žádný plán B neexistuje.

No, já vlastně věřím tomu, že svět nepotřebuje další oblečení, takže mám dva cíle. Zaprvé, postavit značku s fanoušky, které spojuje smysl pro jiné společné poslání než jen spousta hezkého oblečení, a zadruhé, vybudovat základní kolekci, co je dobře vyrobená, dostupná, jednoduchá k pochopení, upřímná, barvitá, ale především se na ni dá kdykoliv během roku spolehnout.

Všímám si, jak se příběh našich zakladatelů odráží v dnešní generaci, pro níž se očekávání tradičního, striktně lineárního pracovního života k dosažení společenského postavení, štěstí a úspěchu, ukazuje být chybné. Čím dál více si utvářejí identitu tím, že snoubí pracovní a osobní zájmy, jsou v neustálé pohotovosti. Snaží se přijít na to, kde se mohou nejlépe vyvíjet a uplatnit své dovednosti, aby našli smysl života. Prostě objevují, učí se, dělají. Ti šťastnější přijdou na to, v čem jsou dobří, a zůstanou u toho. Pro mě jsou dělníky současnosti a chci, abychom jim stáli bok po boku. Móda, kterou si mohou dovolit, musí splňovat požadavky jejich zaměstnání i volného času, musí se to dát nastylovat podle různých příležitostí nebo nálady a musí jim to dovolovat vyjádřit se. To dnes znamená streetové oblečení pro mladé, ale i vysoce postavené muže a ženy středního věku, kteří už nechtějí chodit do práce v obleku. Je to široká skupina zajímavých lidí.

Ano, to je záměr. Ačkoliv čas ukáže, jestli se nenecháme zlákat jiným směrem. Každý návrhář je znuděný dlouho před tím, než zákazník vůbec pozná jeho kolekci. Máme nyní ten luxus novosti, takže necítím povinnost obnovovat věci sezonně. To může posloužit průmyslu, ale ne vždy to počítá se skutečnými potřebami spotřebitele. Také si myslím, že máme největší šanci na úspěch, když věci necháme prosté a budeme pracovat s omezeným počtem siluet, stylů, materiálů i barevnou paletou, a když na nás díky tomu bude spolehnutí.

Zvědavost. A pár skeptiků se ptalo, proč prostě nekomunikujeme náš příběh. To by možná bylo jednodušší. Je to jako když poprvé představuji umělce hudebnímu průmyslu: Nezáleží, jak dobré jsou vaše songy, lidé musí vidět, že máte nějaké fanoušky, než do vás investují. Setkáváme se s tím samým. Takže jsem se rozhodl, že potřebujeme pop-up obchody, abychom si vytvořili fanouškovskou základnu po Londýně a dokázali, že můžeme oslovit lidi teď a tady, ne je bavit příběhy o tom, jací jsme byli dříve. A naši prodejci na to navázali. Anebo se jim ty naše songy přece jen líbí.