Vlněná saka, Aristoteles a elitářství. Jaká je estetika dark academia

Také máte tendenci si všechno nekonečně romantizovat? I to, co se dá romantizovat jen stěží? Třeba bezesné noci strávené v knihovně u skript politých kávou během zkouškového období? I to je dark academia, estetika, jež se zhlédla v nostalgické adoraci prestižních anglosaských vysokých škol, v klasických humanitních, především filologických oborech, v intelektuálním (i třídním) snobství a v módě, jež z toho všeho vychází. 

Tento niche styl se objevuje také na módních přehlídkách, letos na podzim třeba u návrhářky, jež má lehce nerdy estetiku v DNA, totiž u Miuccii Prady, a to jak v kolekci podzim–zima 2025/2026 Prada, tak u sesterské Miu Miu. Model Prada s vintage stylem inspirovanými brýlemi, pouzdrovou sukní a topem, který je možná zároveň i pyžamem (tato studentka řečtiny se na zkoušku možná nestihla převléknout!) je verzí 2.0 stylu dark academia. Nechybí samozřejmě lehce neupravené vlasy, ostatně účesy ve stylu vrabčího hnízda se letos na podzim objevují napříč módními domy. U Miu Miu jde naopak o klasičtější model ve stylu dark academia: šedý vlněný blejzr a přísná midisukně s luxusními koženými polobotkami jsou dokonalým estetickým ztvárněním tohoto niche trendu. 

A Miuccia Prada není jediná. V kolekcích na jaro–léto 2026 módního domu Herskind se objevují modelky s černě orámovanýma očima a mrtvolně bledou pletí. Martin Quad pak vyznívá ještě tvrději: jeho modelky mají ještě kouřovější oči, vystouplé lícní kosti a rozcuchané vlasy, jako by vyrazily na molo po noci strávené v knihovně beze spánku a možná na amfetaminech. Zvláštní znepokojivá a rozhodně ne moc zdravá image kombinující navrátivší se heroine-chic s prapodivným šarmem nevyspalé studentky během zkouškového je tu jako svědectví, že dark academia je zpět v dosud možná nejvíc fashion podobě.

Podle spisovatele Jakuba Stanjury, který se věnoval tomuto fenoménu v literatuře pro blog Martinus, jde od začátku o estetiku spojenou s literaturou, jejíž první vlna se datuje do začátku devadesátých let, kdy vyšel román Tajná historie od Donny Tartt. Pozor, spoiler! Ten pojednává o skupině studentů klasické řečtiny, kteří jednoho z party zabijí a následně se s incidentem vyrovnávají. Co je zde ovšem důležité, je celková atmosféra knihy, která čtenářstvo přenáší na přednášky řecké filozofie a gramatiky nebo na večerní sedánky, při nichž hrdinové debatují o literatuře, umění a filozofii a u toho popíjí ten nejkvalitnější a nejdraží alkohol. Sečteno podtrženo: jsou to bohatí a privilegovaní intelektuálové. Mimochodem, román je dodnes velmi populární a najdete o něm mnoho tiktokových videí. 

Právě námět knihy ukrývá jádro této estetiky: jde o vizuální znázornění snu o studiu na některé z prestižních anglosaských univerzit, ale ne dnes, nýbrž ideálně v době před několika dekádami. Jde tak o další trend, který stojí na nostalgii a retrománii. Podle novináře Simona Reynoldse dark academia nestaví na doslovné reprodukci minulosti, ale spíše ji mytizuje, remixuje a filtruje skrze současný pohled a aktuální estetické proudy. Jde také o trend, jenž se dá velmi dobře zařadit mezi jiné, které vyzvihují romantizovanou minulost a konzervativní hodnoty. 

Ve středu zájmu tu stojí bílé studentstvo z dobrých, středostavovských rodin, jež se narodilo se stříbrnou lžičkou v puse, takže má dostatek prostředků pořídit si prvotřídní šatník. Ona prémiovost jde navíc ruku v ruce s mánií tichého luxusu. Není požadován okatý branding nebo fantasticky excentrické kreace, ale luxusní materiály jako kašmír nebo další vlněné látky v tlumených barevných odstínech, ideálně tmavých nebo neutrálních (černá, šedá, béžová), a oděvní klasika. Pokud se zde objevují vzory, pak ty typické pro preppy módu vzešlou z amerických kampusů tzv. Břečťanové ligy, jako je káro nebo kohoutí stopa. I současný trend v tomto směru vychází z elegantně sportovní módy 30.–50. let, kdy dominovala oversized saka, dokonale krejčovsky vypracované kalhoty, teplé vlněné svetříky a roláky, maxisukně nebo midisukně (minidélka nesplňuje konzervativní benchmark), klasicky střižené nebo námořnické vlněné kabáty, kožené doplňky a boty.

Dark academia se tedy vztahuje spíše k myšlence klasicismu a nerekonstruuje žádný konkrétní oděvní směr. A jen tak na okraj, jak poznamenává autor Rafał Sowińsky, je i lehce ironické, že se objektem zájmu a středobodem elegance stává akademická komunita, ač v idealizované podobě, která se ve skutečném světě soustředí na docela jiné aspekty, než je vzhled. 

Ostatně, představa samotné „akademie“ z názvu nemůže být romantizovanější: zapomeňte na moderní vzdělávací systém, powerpointové prezentace, moderní studovny nebo online přednášky. Dark academia se vrací do Bradavic šmrncnutých francouzským existencialismem. Představte si výstřední profesory v černých rolácích kouřící v přednáškovém sále obloženém dřevem jednu za druhou, nekonečné disputace a ještě nekonečnější čtení staré poezie v opuštěných knihovnách. K tomu všemu káva, cigaretový dým a hodně, hodně tvídu a měkké vlny.

 „Asi nic nezajistí estetickému mikrotrendu takovou popularitu, jako když se protne s módou. A není to překvapivé. Ať už si o tom myslíme cokoli, je móda tím nejlogičtějším způsobem, jak vyjádřit svůj status, životní styl nebo to, v co věříme. I rozhodnutí nepodílet se na této formě sebevyjádření vysílá určitou zprávu. I proto je dark academia tak populární na Instagramu, TikToku i Pinterestu. Jde prostě hlavně módní trend,“ shrnuje autor Rafał Sowińsky.

Kromě módy má tato mikroestetika i další podoby, třeba ve formě specifických aktivit a koníčků, k nimž patří především rozšiřování si obzorů. To se týká hlavně klasické literatury, historie, jazyků, mytologie, umění a filozofie. Ideální rámec dark academie není dnešní pojetí kultury a kulturních studií, ale ponor do historie a „starého světa“, který sama představuje. 

Co se týče dalších atributů této estetiky, asi vás nepřekvapí láska ke starým knihovnám přetékajících knihami, ideálně vázanými v kůži, interiérové doplňky jako staré atlasy nebo nástěnné mapy či globusy, mramorové busty a secesní lampy v Tiffanyho stylu. Milovníci a milovnice dark academia poslouchají jazz a klasiku, ideálně z vinylu. Pijí hodně výběrové kávy, a když už vytáhnou paty z domu, tak jdou do knihovny, knihkupectví, antikvariátu nebo do staromilské kavárny na sklenku dobrého francouzského červeného, u něhož si můžou v přítmí číst prokleté básníky. Ostatně to nejromantičtější, co podle nich může být, je často spojeno s performativním a vrcholně estetizovaným utrpením: dlouhé probdělé noci věnované studiu, četbě a nekonečným přípravám na zkoušky. Pesimismus a melancholie otisknuté v pobledlých, ale klasicistně vznešených tvářích. 

Dark academia je vlastně do retra oděné emo: „Francouzský sociolog Jean Baudrillard prosazoval myšlenku zániku originálu, jehož místo přebírají simulakra; což je proces, při němž se různé znaky posouvají dál a dál od svého zdroje – až do bodu, kdy nakonec nepředstavují nic než sebe samé. Jako příklad tohoto procesu lze interpretovat estetiku dark academia. Vzhledem k tomu, že skutečný akademický život má stále méně společného s romantickým, leč intelektuálním dobrodružstvím, a stále více s byznysem a investicemi, to nejmenší, co můžeme udělat, je oživit estetiku, která nám připomíná jeho dávno ztracený étos, tedy vydat se směrem dark academia,“ uvádí Rafał Sowińsky.

Zároveň má tato etetika i své kritiky a problematické aspekty. Její odtržení od reality je patrné především v otevřeném snobismu, který hlásá. Neromantizuje totiž klasické univerzitní vzdělání, ale jen a pouze to, které se odehrává na vybraných prestižních univerzitách, což je velmi pevně spjato s rodinným zázemím a často velmi neprostupnou sociální strukturou. 

Právě tradice a old-money jsou v rámci této estetiky vrcholně fetišizované. Nejde tak o estetiku pro každého, ale z podstaty jen pro pár vybraných, kteří se dobře narodili. Styl old-money totiž možná dokážeme snadno cosplayovat, ale vlněné sako z blešáku nebude v očích bohatých nikdy takové jako vlněné sako z dílny tradičního britského krejčího. „Tato obsese tradicí (a jejím odrazem v estetice) není ničím novým. Vzpomeňme si na módu neogotiky, která se promítla do architektury amerických vysokoškolských kampusů ze začátku dvacátého století. Ta značila především kontinuitu nových univerzit vznikajících v USA se starobylými institucemi jako Oxford nebo Cambridge. Dalo by se tak říct, že dark academia je součástí daleko širšího historického kontextu, kde hraje hlavní roli intelektuální a třídní snobismus a obsese eurocentrismem,“ shrnuje Rafał Sowińsky. 

Ale možná jde také prostě a jednoduše o naši kolektivní nostalgii nad časy, které se už nikdy nevrátí, nebo nad světem, jenž nám nikdy nebyl dostupný. Není divu. Ve Spojených státech se řeší studentské dluhy a nedostupnost akademického vzdělání pro ty méně privilegované. I u nás, mimo jiné kvůli nedostupnosti bydlení pro mladé nebo v rámci debat o školném, už nemusí být vysoká škola dostupná pro každého tak, jak se doposud zdálo. Pandemie covidu nám navíc zasadila ještě další ránu: komunitní aspekt vzdělávání nahradily online přednášky. Možná tak mnohým právě estetika dark academia nahrazuje pocit, že i oni můžou být součástí něčeho většího, vznešenějšího a šik. A hlavně něčeho kolektivního, i když jde o jen o zkreslenou fantazii.