Jemná houževnatost Ricka Owense

Během červnové pánské přehlídky Ricka Owense se jeho modelové vykoupali ve fontáně Palais de Tokyo. Včera, tedy v první říjnové dny, kdy se listy na stromech kolem Seiny barví do hněda, dostaly jeho modelky instrukce sejít po kovových schodech a přebrodit se vodou sahající téměř po kolena. A zatímco se brodily až k nám, za zvuků podmanivého sountracku Grace Slick zpívající o lásce „...don’t you want somebody...don’t you need somebody...“, upíraly na nás své pohledy očima docela černýma. Někomu z návštěvnictva připomínaly uprchlíky brodící se vodou, jiným zas evokovaly příchod jiného světa – jako by se blížili mimozemšťané. Díky černým kontaktním čočkám a opatrné chůzi, s níž scházely ze schodů na vysokých platformách s transparentními podpatky a prodíraly se vodou, rozhodně vypadaly, že mají něco za lubem.

A ty looky! Owens během popisu transparentních vrstev vrapovaných šatů s geometrickými švy rozřezávajícími torzo vysvětlil: „Oděvy jsou jemné a hezké, ale ukrývají sílu oceli... V těžkých historických dobách je totiž houževnatost klíčová.“ Owens měl vždy talent vystihnout aktuální dění jednou větou, houževnatost se však objevila i v kontextu jeho retrospektivní výstavy Temple of Love. Ta byla zahájena v Palais Galliera, přímo naproti místu konání jeho pánské přehlídky. Nebylo to snadné – ostatně zařadit se mezi jména jako Azzedine Alaïa či Martin Margiela jako jediný žijící designér (Alaïa mezitím zemřel) vystavující v muzeu je svým způsobem kanonizace. Podle Owensových slov to nebylo vůbec snadné a kromě talentu bylo zapotřebí hodně odhodlání i trocha štěstí. Tedy houževnatosti.

Jeho nová kolekce má vše, co je pro něj typické. Jako uniforma, již už pár desítek let vyvíjí: tlumené barvy, siluety štíhlé jako proutek s kapkou inspirace třicátých let, až podivně velké zvýraznění ramen i sošné řasení a platformy, které pozvedají siluetu do téměř nemyslitelných proporcí. Ostré kožené pláštíky s třásněmi jsou prací mladého londýnského designéra Straytukaye a potisky, u Owense vyloženě raritní záležitost, které využil na dlouhé šaty v černé nebo ve slonové kosti s ladícími bombery, byly kopií návrhářova horoskopového grafu, jejž mu nechal kdysi vyhotovit jeho otec.

Při vzpomínání na svého otce Owens připomněl, co mu otec rád říkával: „Richarde, moc mě trápí, že se snad nikdy nenaučíš být zodpovědný.“ Ovlivnila jej i matčina slova o zahálení. „Myslím, že teď by oba mohli trochu přimhouřit očko,“ smál se: „Ale do důchodu se ještě nechystám.“ Ty nikdy, Ricku, ty nikdy.