Copenhagen Fashion Week. Značka Solitude Studios mi připomněla, proč módu miluju a trochu i nenávidím

Čím víc se blížím podle mapy k cíli, tím víc ubývá turistů a přibývá lidí od módy. Kodaňský street style je opravdu takový, jak vypadá na instagramových fotkách: pestrý, eklektický, barevný a kreativní. Když dorazím na místo, ke kapli přilepené na boční loď menšího kostela, zařadím se do fronty a kochám se. Konečně mám důvod strčit mobil do kapsy a jen tak si vychutnávat outfity návštěvnictva. Místo fotografování se snažím si co nejvíc podrobností vypálit do rohovky a zapamatovat. 

Mám štěstí, že stojím zrovna ve skupince mladých žen, které by mohly být jak fashion influencerkami, tak studentkami módní tvorby (a pravděpodobně jsou obojím). Dívka stojící přede mnou má na bílé kabelce přívěsek upletený z blond vlasů s fotkou sebe a své kamarádky. Rozkošná a něčím morbidní memorabilie mi připomene viktoriánské přívěsky, memento mori, otvírací medailonky, v nichž se ukrývaly pramínky vlasů zesnulých nebo milovaných. Další má na hlavě hidžáb v trendy máslové barvě, záplavu barevných sponek a pastelové lolita šatičky. Jiná nazula růžové nazdobené conversky z kolekce Collina Strada. Další má zase háčkovanou čepičku – těch je tu hned několik, letos jde o výrazný trend, a to nejen v Kodani. 

Všichni sem přišli na prezentaci nové kolekce značky Solitude Studios, konceptuálního kodaňského projektu, který od roku 2023 tvoří a vedou Sophia Martinussen a Jonas Sayed Gammal Bruun. Ve své tvorbě přetvářejí sociologické teorie a filozofické otázky do hmatatelných forem prostřednictvím textilních instalací, kolekcí a prostorových scenérií, včetně módních přehlídek a vytváření nových světů (worldbuilding). Textilie pro ně nefungují pouze jako oblečení, ale jako nositelé příběhů o čase, těle, užívání a proměně. Pracují s tradičními řemeslnými disciplínami, jako je krejčovina, mokré plstění surové vlny, přírodní barvení a pokročilá konstrukce oděvů, které kombinují s experimenty, v nichž jako hlavní spoluautor figuruje příroda.

Když vejdeme do novogotické kaple, kolem obvodu najdeme židle. Celá plocha catwalku, bytelná kamenná podlaha, je popsaná a pomalovaná křídou. Nápisy, malůvky, vzkazy, útržky myšlenek. Na židli na nás čeká malé překvapení: místo typického goodie bagu, tedy taštičky s drobným dárkem či tiskovou zprávou, dostal každý buď kus kamenného vápence, nebo křídy. Já tu svoji vzala a schovala do kabelky. A odvezla ji s sebou do Prahy jako netradiční suvenýr.

Solitude Studios ve své tvorbě využívají dánské biotopy a jako aktivní součást svého pracovního procesu zkoumají schopnost mikroorganismů, minerálů a sezonních cyklů proměňovat textilie a oděvy v průběhu času. Zajímá je, jak lidé komunikují s přírodou a jak příroda na oplátku reaguje na člověka. V roce 2020 během pandemie covidu začali vyrábět tašky z mořských řas. Experimentovali také s barvením pomocí rašeliny. „Tím, že k barvení látek využíváme lokální rašeliniště, vracíme do přírody něco, co z ní bylo odebráno. Jako by si příroda brala zpátky kousek sama sebe, ten kousek, který si předtím lidé vypůjčili a přetvořili,“ vysvětlil Jonas v červenci 2024 pro magazín Bricks. Oděvy vyrábí Solitude Studios lokálně, využívá upcyklované textilie, které barví přírodními barvivy, jako je káva, rez nebo zmíněná voda z rašeliniště.

V kolekci na jaro–léto 2027 s názvem Time Will Tell (To ukáže čas) se rozhodli zkoumat čas a vědomí skrze geologickou krajinu vápencových lomů dánského ostrova Zeeland a lidí, kteří v nich pracují. Zhmotňují tu vývoj řemesla dělníků pracujících s vápencem napříč mnoha tisíci lety a znázorňují i to, jak si tento dialog mezi zemí a člověkem pamatuje i sama krajina.

Kaplí se začaly pomalu trousit modelky. Krátké krajkové upnuté šatičky, minioveraly, ultrakrátké šortky s nízkým pasem, krajkové capri kalhoty, vestičky a krátká sáčka. Kousky, doplněné o extrémně vysoké a na první pohled tuze nepohodlné boty na extra vysokých podpatcích, působily jako archiv módy konce nultých let, ovšem v průběhu přehlídky díky intarziím a dalším modifikacím prorůstajícím látku začaly připomínat zvláštní postapokalyptické kostýmy. 

Ty boty mě znepokojovaly především. Sandálky, páskové lodičky s otevřenými špičkami, vždy na platformě a s vysokým podpatkem konstrukcí, výškou, sklonem i stylem hodně připomínaly boty, které jsme svorně do jedné chtěly tak moc nosit v letech 2011-2015. V době, kdy se vrcholem módy staly upnuté koktejlky, které se nosily jak do kanceláře, tak na večírky. A k nim závratně vysoké lodičky a sandálky. Vzpomněla jsem si, jak jsem si kdysi na večírku zlomila kotník v ultravysokých botách Lita od Jeffrey Cambella. Zatrnulo mi, když se dvěma modelkám podlomily v nepohodlných botách nohy. 

Vzduchem se v tlumené konceptuální hudbě nesly zvuky rázných tahů křídou po podlaze. A úplně stejně se propisoval vápenec i do modelů na mole – kolektivní vzpomínky lomů a geologické krajiny se propojily ve sdíleném vědomí. Modely jako by působily zároveň moderně i pravěce. Nepříjemný návrat estetiky konce nultých let ještě podtrhovala velmi štíhlá těla modelek a jejich nepřítomné výrazy. Jako by opravdu to, co už jednou bylo, existovalo i nadále v tom, co je teď a tady. Značka Solitude Studios v tomto případě bere čas ne jako něco pomíjivého, ale něco, co se kumuluje, vrství a kupí. A paměť tak nevyprchává, ale rozpíná se. A moje osobní vzpomínky se pomalu vpíjely do těch vepsaných v oděvu a daly jim ještě další rozměr. 

Sledovala jsem něco, co mě zneklidňovalo a vracelo někam, kam bych se dobrovolně už vracet vůbec nemusela. Přehlídka mě nutila konfrontovat se s estetikou, která mi je spíše nepříjemná, s až nepřirozeně vyhublými těly a modely z éry, která mi osobně přijde módně banální. Ale možná je to jen rozpor mezi osobní vzpomínkou na ranou dospělost, všechny její touhy a nevydařené aspirace, a tehdejšími trendy. „Křída se stává hmotným ztělesněním rozpínající se paměti. Vrstvami času stlačenými do hmoty, které jsou však stále schopny proměny. V kontaktu s vodou se minulost opět stává tekutou a přelévá se do přítomnosti. Jakmile se hranice mezi minulostí a přítomností rozpustí, čas se promění v něco, co lze neustále přetvářet,“ píšou v poznámkách k show Solitude Studios.

Tahle kolekce názorně ukázala, proč módu nesnáším a miluju zároveň. Brand Solitude Studios představuje konceptuální tvůrce, kteří s oděvem pracují spíše jako s galerijním objektem, s myšlenkou a s procesem. Nejde o šaty, které byste si hned chtěli obléknout a nosit. Není to móda šitá na tělo, ale pro sexy mozky. Absolutely brainy. Právě to, spolu s experimentálním, udržitelným a lokálním přístupem, maximálně respektuji. Móda nemusí být vždycky příjemná a nositelná. Oděv a textil můžou být myšlenka, pokus a příběh, který vás dokáže něčím pohnout, na něco poukázat. 

Ve mně se to čtvrteční odpoledne skutečně něco pohnulo: uvědomila jsem si, jak moc mě baví nad koncepty tvůrců přemýšlet, ale jak o to víc dokážu ocenit skutečně pohodlnou a praktickou módu, která leží na opačném spektru toho, co jsem právě viděla. Ale jak se říká ve filmu Substance: Musíš respektovat rovnováhu. Přehlídka Solitude Studios ukázala, že potřebujeme obojí. Koncept i nositelnost.