Na vysoké noze: O moci podpatku, válce a svádění

V centru Toronta, na rohu ulic Bloor a St. George, stojí budova připomínající pootevřenou krabici od bot. Je to Baťovo muzeum obuvi, instituce založená Sonjou Baťovou, jež uchovává přes 13 000 artefaktů. Mezi exponáty provádí návštěvníky kurátorka Elizabeth Semmelhack, která své luxusní boty na vysokém podpatku ráda vymění za pohodlné tenisky. „Chcete-li pochopit podpatek,“ říká, „musíte začít u mužů, protože právě jim byl původně určen.“

Vysoký podpatek se nezrodil na dámském sedánku, ale v sedle jezdce kavalérie. Ostatně ty nejstarší známé záznamy o podpatku (k překvapení mnohých) nepocházejí z evropských dvorů, ale z perských, pískem zanesených stepí 10. století. V perské armádě, tvořené z velké části pohyblivým a rychle se přeskupujícím jezdectvem, představovala tato obuvní inovace zásadní technický přínos. Podpatek byl navržen tak, aby se na principu zámku a klíče pevně zaklesl do třmenu sedla. „Když se voják postavil ve třmenech,“ vysvětluje kurátorka Baťova muzea, „podpatek mu pomohl zajistit stabilitu, aby mohl přesněji střílet z luku. Tato bojová pozice umožňovala přesné míření i během rychlé změny směru a zároveň bránila proklouznutí nohy skrze třmen i vlečení jezdce za zdivočelým koněm.“ Perský jezdecký podpatek tak nebyl žádnou módní rozmařilostí, ale promyšlenou vojenskou technologií, která spolu s válečnou zdatností jezdců dodávala jejich postoji auru moci a vznešenosti.

Na přelomu 17. století vyslal perský šáh Abbás I. Veliký, diplomatickou misi do Evropy. V průběhu této výpravy se evropská aristokracie seznámila s perskou kulturou. A spolu s ní i s obuví na podpatku. Evropští šlechtici si v rámci módní vlny persiamanie tuto novinku rychle osvojili a přijali ji jako symbol exotické, drsné a válkou zocelené maskulinity. Klíčovou roli v popularizaci podpatku hrál francouzský král Ludvík XIV., který proslul nošením červených podpatků, takzvaných talons rouges. „Král Slunce“ dokonce této části obuvi věnoval i speciální edikt, jenž stanovil, že červené podpatky smějí nosit pouze členové jeho dvora. Vysoké rudé podpatky se staly exkluzivním znakem příslušnosti k nejvyšší elitě a jejich výška rostla úměrně se společenským postavením nositele. Z nepříliš praktické obuvi, v níž bylo možné udělat jen pár kroků, se rázem stal statusový symbol. Ten, kdo vysoké podpatky obouval, zůstával doslova „nad věcí“. Nemusel totiž vykonávat manuální práci ani chodit pěšky po rozbahněných ulicích.

Přelom v nošení podpatků nastal v první třetině 17. století, kdy si ženy v rámci nesmělé estetické emancipace začaly přivlastňovat mužské módní prvky. Stříhaly si vlasy, kouřily dýmky a nosily klobouky inspirované pánským oděvem ve snaze uzmout si část mužské moci. Dobové pamflety jako Hic Mulier (1620) a Haec Vir (1620) je očerňovaly jako „mužatky“ (virago) a obviňovaly je z narušování pohlavních rolí. Vysoké podpatky se tehdy začaly šířit i mezi ženy z nižších společenských vrstev, což mužská vládnoucí elita nechtěla nechat jen tak. U bot s vysokým podpatkem se proto začalo zavádět genderové rozlišení: mužské podpatky zůstaly široké, robustní a hranaté, zatímco ženské se zužovaly, více se zdobily a celkově zjemňovaly. S příchodem osvícenství, jež kladlo důraz na racionalitu a praktičnost, se muži vysokých podpatků postupně dobrovolně vzdali. Drobné, pestře zdobené střevíce se pro ně staly známkou zženštilosti a frivolní dámské módy. A coby někdejší odznak autority ztratily svůj význam i hodnotu.

Po Velké francouzské revoluci, kdy společnost podpatek zavrhla jako symbol aristokratické dekadence, se tento kontroverzní kus na čas uklidil do botníků a přežíval především díky divadelním kostýmům či módním ilustracím. Velkolepý návrat podpatků, jenž nastal v polovině 19. století, odrážel mužskou vizuální kulturu měšťanské Evropy, kterou fascinovalo ženské tělo, sexualita a silueta. Podpatky se začaly hojně objevovat na fotografiích nahých žen v žánru erotického aktu i boudoiru. V roce 1954 Roger Vivier představil u Diora jehlový podpatek typu stiletto, který dramaticky změnil držení ženského těla: zvýraznil lýtka, hýždě i hrudník a zároveň vytvořil chůzi, již lze vnímat jako křehkou, až zranitelnou. Podpatek se postupem času proměnil v módní fetiš a neodmyslitelný atribut femme fatale a hollywoodského glamouru. Někdejší pánská jezdecká bota, která začala svou pouť ve výbavě perských jezdců, se tak po staletích kulturních a sociálních proměn transformovala v ikonu ženského svádění a sexuality, jíž je dodnes.