Luxus je jen jeden, říká Brunello Cucineli v rozhovoru pro Vogue CS a odmítá bát se budoucnosti

Když se řekne Brunello Cucinelli, většina lidí si představí kašmír, dokonale střižená saka a italskou eleganci. Právě barevné kašmírové svetry, s nimiž v roce 1978 začínal, přitom pomohly změnit způsob, jakým se na tento ušlechtilý materiál nahlíželo. Z malé značky vybudoval jeden z nejvýraznějších symbolů italského luxusu, založeného na řemesle a kvalitě. Jenže muž, který za ní stojí, se do módních škatulek příliš nevejde. Je podnikatelem, který mluví o důstojnosti práce, a člověkem, jenž se už desítky let snaží hledat rovnováhu mezi úspěchem a tím, co dává životu smysl.

Cucinelli se rád vrací k myšlenkám filozofů a propojuje minulost se současností. I na otázky o technologiích odpovídá způsobem, který bychom od zakladatele luxusní módní značky možná nečekali. Jeho vyprávění má v sobě lehkost, ale také naléhavost člověka, který nechce, abychom se cestou za pokrokem vzdálili sami sobě.

„Já jsem deset let strávil v baru,“ říká. „Byli jsme tam samí muži a někdy jsem tam seděl od rána do večera. Celé noci jsme hovořili o politice, filozofii, matematice. Probrali jsme úplně všechno.“ Bar pro něj nebyl jen místem setkávání, ale prostorem, kde se dalo mluvit celé hodiny a bez předem daného tématu. Právě takové rozhovory mu dnes chybějí. „Myslím si, že je opravdu důležité debatovat, protože diskuse se z našeho života tak trochu vytrácejí. Dříve člověk přišel do baru nebo kavárny a vždycky tam byl někdo, kdo naslouchal jeho trápení.“

Technologie nám umožňují být ve spojení téměř neustále, skutečná pozornost se ale stává vzácností. Cucinelli připomíná, že bychom spolu měli více mluvit i doma, s partnery a dětmi. Nejen si předávat informace, ale zajímat se o to, co ten druhý skutečně prožívá.

Zakladatel eponymní módní značky nemá rád označení quiet luxury, které se v posledních letech stalo jedním z nejpoužívanějších pojmů módního průmyslu. „Chcete být zítra hezčí než dnes, nebo méně hezká než dnes?“ ptá se řečnicky. „Hezčí. Tak proč by to mělo být quiet?“ Namísto módních nálepek jako je „dostupný luxus, demokratický luxus nebo aspirační luxus,“ se vrací k tomu, co je pro něj podstatné. „Luxus je jen jeden. Luxus bude stále to samé. Nemluvím o stylu. Luxus je výrobek, který budeme chtít, musí být dobře zpracovaný a důležitá je také jeho řemeslná hodnota a exkluzivita.“

Jeho pohled na luxus má kořeny hluboko před vznikem stejnojmenné značky. Cucinelli vyrůstal v zemědělské rodině na italském venkově, v domě bez elektřiny a tekoucí vody. Práce byla fyzicky náročná a život prostý. Právě z této zkušenosti si odnesl úctu k lidské práci a přesvědčení, že skutečná hodnota nespočívá pouze v tom, co člověk vlastní, ale také v tom, jak žije a jak se chová k ostatním.

Tyto principy později přenesl i do podnikání. Svou filozofii označuje jako humanistický kapitalismus, v němž nejde jen o kvalitu výsledného výrobku, ale také o lidi, kteří za ním stojí, a podmínky, ve kterých pracují. Luxus tak pro něj není oddělený od každodenního života, ale vychází z hodnot, které považuje za důležité.

Možná největší překvapení přichází ve chvíli, kdy se dostáváme k umělé inteligenci. V době, kdy se o ní mluví především jako o hrozbě pro pracovní místa, kreativitu nebo lidskou schopnost přemýšlet, Cucinelli odmítá přistupovat k budoucnosti se strachem. „Umělá inteligence je dar rozumu,“ říká Cucinelli. „Člověk však vedle rozumu disponuje také jistou dávkou bláznovství." A právě v tom je něco podstatného: zatímco umělá inteligence vychází z rozumu, člověk se řídí také emocemi, intuicí a představivostí. Právě tato stránka lidské povahy podle něj nemusí stát proti umělé inteligenci, ale může s ní naopak spolupracovat. „Může mít ale umělá inteligence city? Myslíte si, že je možné sestrojit robota, který se podívá na nebe a dojme ho to? Já si myslím, že se nemusíme bát.“

V jeho úvahách se objevují Apollón a Dionýsos, symboly rozumu a řádu na jedné straně a emocí a intuice na straně druhé. Cucinelli se neptá jen na to, co všechno se umělá inteligence dokáže naučit, ale také co zůstane výhradně lidské. Nejde přitom pouze o teoretické úvahy. V roce 2024 jeho společnost představila projekt Solomei AI, který propojuje umělou inteligenci s příběhem a filozofií značky. V září 2026 pak Cucinelli představil záměr vybudovat v bývalé elektrárně Pietrafitta v Umbrii datové centrum pro humanitní a společenské vědy. I v technologickém světě tak hledá prostor pro svou představu humanismu.

Jeho pohled na budoucnost však nezačíná u počítačů, ale u každodenního života. Vypráví také o svých patnáctiletých vnoučatech, která se vracejí ze školy s taškami plnými knih a pak tráví další hodiny učením. Nechce zpochybňovat vzdělání. Obává se spíš toho, že děti přicházejí o čas na hru, pozorování světa a obyčejné nicnedělání. „Potřebujeme dvojí inteligenci. Jednu získáváme studiem a druhou máme v sobě.“

Stejnou logiku uplatňuje i v práci. Cucinelli říká, že chce pracovat od osmi do půl šesté a potom se věnovat vlastnímu životu. „Vy píšete e-mail v deset večer? Komu? Nebo v pět ráno? Pošlete ho mně, a dovolíte si to jednou. Mně v sobotu a v neděli nikdo nevolá,“ říká s úsměvem, ale vážně.

V době, kdy se rychlé odpovědi a neustálá dostupnost často zaměňují za pracovní nasazení, si Cucinelli dovoluje připomenout, že práce má mít své hranice. Udržitelnost pro něj proto neznamená jen šetrnější výrobu a odpovědnější zacházení s přírodními zdroji, ale také způsob, jakým se k sobě chováme.

Některé příběhy se vyprávějí prostřednictvím oblečení, jiné potřebují filmové plátno. Brunello Cucinelli se rozhodl svěřit ten svůj oscarovému režisérovi Giuseppemu Tornatoremu, autorovi snímku Bio Ráj. Jejich společný film Brunello: The Gracious Visionary měl premiéru loni v prosinci v Římě a začátkem září se dočkal slavnostního uvedení také v Paříži. Nejde přitom jen o portrét muže, který vybudoval jednu z nejvýraznějších italských luxusních značek, ale také o návrat do světa, z něhož vzešel, a k hodnotám, které prostupují jeho životem i podnikáním.

Když se ptám, proč si pro film vybral právě Tornatoreho, odpovídá bez váhání. „Film Bio Ráj je můj život. Já tak žil. A i on tak žil, na vesnici, a dokázal můj život dobře pochopit. Určitě by to bylo těžší, kdyby byl režisér mladý a pocházel z velkého města.“

Na filmu se podílel také oscarový skladatel Nicola Piovani, autor hudby k filmu Život je krásný. „I on pocházel z chudší rodiny a vyrůstal na venkově, takže pro něj bylo snazší pochopit prostředí, ze kterého jsem vzešel. Nešlo ani tak o to, zda bude hudba krásná, ale o to, že porozuměl způsobu života, který jsem chtěl ve filmu zachytit.“

Cucinelli pro film nahrál šedesát hodin rozhovorů, z nichž režisér vybíral. „Já jsem žil tak, jak to ten film popisuje,“ říká, když se ptám, zda snímek jeho život zachytil přesně. Podstatné pro něj bylo zachytit nejen úspěch, ale především prostředí a zkušenosti, které ho formovaly. Vzpomíná na okamžik, kdy se jeho rodina přestěhovala z usedlosti do města. Ze dne na den měli koupelnu, světlo a televizi. Den předtím nic z toho neměli. Tak zásadní změny dnes mohou působit téměř neuvěřitelně, pro jeho generaci však byly součástí skutečného života.

Cucinelli vzpomíná i na oblečení, které rodina nosila stále dokola, ale každý večer se pralo a žehlilo, aby bylo druhý den čisté. „Čistota a pořádek jsou prvním nebeským zákonem,“ říká. „Nezáleží na tom, jestli je člověk chudý, nebo bohatý.“

Na Prahu má Cucinelli vzpomínky už od mládí. Bylo mu přibližně dvaadvacet, když objevil Franze Kafku. „Je to náročný autor. Byl náročný, když jsem ho četl ve dvaceti, v padesáti, a je náročný i teď. Ale je to génius.“

Prahu má rád nejen pro její architekturu, ale také pro její kulturní a historickou hloubku. Vzpomíná i na Pražské jaro, které jako malý chlapec sledoval z Itálie. Některé okamžiky zůstávají v paměti právě proto, že v člověku probudí pocit, že svět může vypadat jinak.

Jeho vlastní vztah k minulosti se ale neproměňuje v touhu vrátit čas. Spíš v přesvědčení, že bychom si měli znovu osvojit některé schopnosti, které jsme považovali za samozřejmé. Třeba jen zvednout hlavu a chvíli se dívat na oblohu. Vzpomíná, že jako chlapec na venkově často zůstával vzhůru a pozoroval hvězdy. V posledních letech jim věnuje přibližně dvě hodiny denně. 

Věří také v nesmrtelnost duše, k čemuž dospěl kolem šedesátého roku života. Toto přesvědčení mu přináší klid a pomáhá mu dívat se na svět s větší důvěrou. Stejně jako víra v to, že bychom k sobě mohli být laskavější, přistupovat k sobě s větším respektem a nechat se méně ovládat strachem.

Vybudoval značku, jejíž jméno se stalo synonymem luxusu, ale když mluví o tom, co je v životě důležité, vrací se k věcem, které si nelze koupit: k času, pozornosti, důstojnosti a schopnosti žasnout. A také k tomu, že po pracovním dni bychom měli umět zavřít počítač, vrátit se domů a být opravdu s lidmi, které máme rádi.