Komplexní černá. Barva pro bohaté i pankáče. Jak se z černé stala nejoblíbenější barva módního průmyslu

Černá. Když chcete v satirickém skeči nebo třeba v animáku zobrazit nebo udělat parodii na módní návrhářku či kritičku, je více než jisté, že postavu obléknete do černé. Edna módní z Úžasňákových (inspirovaná kostýmní výtvarnicí Edith Head) je asi nejznámější příklad. Jedna z našich nejznámějších módních kritiček, Františka Čížková, nosila téměř vždy černou. S černou barvou si rozumí Liběna Rochová i Rei Kawakubo z Comme des Garçones. Černá umí být sofistikovaná, elegantní, gotická, smuteční, slavnostní, ale klidně i streetová. Je to barva, která si v našem kulturním perimetru dokázala vždycky najít cestu do každého stylu a šatníku, ale zároveň se stala symbolem snobství. A není to náhoda, je to historie.

Už ve starověkém Římě existovala verze tzv. sumptuárních zákonů (z latinského „týkající se výdajů“), legislativního opatření, které regulovalo osobní výdaje, potažmo luxus jako takový, a tím tvarovalo morálku a chování občanů. V nějaké podobě se tyto zákony objevovaly v našich zeměpisných šířkách po staletí, a to ve středověké Evropě, v renesanční Itálii i v puritánské Anglii. Tyto zákony tu více vycházely z náboženských principů a odsuzovaly marnotratnost a okázalé projevy bohatství, ale povětšinou šlo o opatření, která především zamezovala společenské mobilitě, sloužila ekonomické kontrole a všeobecně nastavovala morální mantinely.

 Ve středověké Evropě právě tyto zákony diktovaly používání drahých látek, ale také konkrétních barev či vzorů, šperků a zdobení oděvů, a jasně tak vymezovaly sociální třídy. Právě černé látky a oděvy z nich zhotovované pod tyto zákony velmi často spadaly, a staly se tak výsadou privilegované šlechty, aristokracie, měšťanstva, ale také kléru. 

S dostupností oděvů, konfekce, a hlavně kvůli velké decentralizaci výroby oblečení si dnes už tolik neuvědomujeme, kolik práce a námahy obnáší nejen vytvořit oděv, ale i všechny jeho komponenty. Před průmyslovou revolucí, obzvlášť ve feudální Evropě, byl naopak oděv jedním z předních identifikátorů statusu. Každý si totiž uvědomoval nákladnost některých typů látek, a tedy skutečnou cenu a význam šatů. 

Černé látky patřily k těm, za nimiž stál velmi komplexní proces výroby. Vytvořit tak intenzivní a pigmentovaný barevný odstín si žádalo vysoké náklady, a černé šaty se tak snadno staly výsadou skutečně bohatých, což dokládají i historické portréty nejrůznějších vládců nebo královen (například Anna Boleynová) nebo bohatého měšťanstva (vzpomeňte si na jeden z nejslavnějších obrazů Jana van Eycka Svatba manželů Arnolfiniových, kde Giovanni Arnolfini, bohatý italský kupec podnikající v Bruggách, má na sobě černý oděv). Později se černá stala paradoxně symbolem přísné protestantské morálky odříkání, střídmosti a skromnosti.

Moderní pojetí černé barvy v módě se změnilo především po 1. světové válce. Prsty v tom měla samozřejmě i Coco Chanel a její revoluční „malé černé“ – jednoduché koktejlové šaty inspirované strohostí pánské módy. Chanel pomohla „doosvobodit" ženu z korzetu a svazujícího oděvu a legitimizovala snahy o větší emancipaci v odívání. 

Černá začala pomalu, ale jistě získávat status moderní elegance, který posvětily i kreace Huberta de Givenchy, především ty spojené s Audrey Hepburn a jejími slavnými rolemi, jako byla Holly ze Snídaně u Tiffanyho nebo Sabrina. I v tomto kontextu je černá výsadou privilegovaných v roli barvy, jež vyzdvihuje řemeslnost houte couture a zdobí bohaté a slavné, kteří jsou nedostižnou inspirací pro všechny ostatní. 

Od sedmdesátých let začala černá z šatníků smetánky migrovat do garderoby mladických kontrakulturních hnutí, jako byl punk nebo goth. A v těchto podobách se nám začala dostávat do povědomí i v rámci popkultury, ač stylizovaně, ale o to silněji, například jako „nejradostnější barva" postavy Morticie Addams z Addamsovy rodiny nebo její dcery Wednesday. 

Čím více se dostáváme do éry postmoderny, tím více se ony dva světy, totiž svět vysoké módy pro movité a revoluční svět módy ulice, začaly míchat. A s tím i významy této barvy. I dnes tak černá, kterou jsme se naučili díky všeobecným poučkám z lifestylových médií vnímat jako chytré „passepartout“, kterým nikdy nic nezkazíte, může mít milion podob a konotací od těch spojených s tradicemi (jako pohřeb), zvláštními příležitostmi (vzpomínáte na revenge dress, který v roce 1994 oblékla princezna Diana?) po ty spojené s trendy. A trendy je tato barva bez nadsázky stále – v obměnách a nejrůznějších stylových podobách.

Díky její historii nosí černou milovnice tichého luxusu, luxusu okázalého i luxusu tradičního (kostýmek Chanel je definicí stylu old money). Zároveň jde o barvu, jež dokáže vystihnout i nonkonformní, avantgardní a další alternativní styly a pravidelně se v různých iteracích objevuje v popkultuře. A tak ji na týdnech módy vídáme pravidelně jak v podobách, které jsou sázkou na jistotu (malé černé apod.), tak v odvážných modelech inspirovaných berlínskou techno scénou. Ano, černá nikdy nevyjde z módy a nikdy se nezbaví nánosů historie a tradic. A to je dobře.