Diverzita jako mizející trend aneb Co o módním průmyslu říkají naše castingové volby

„Proč jsou castingovou volbou Dolce a Gabbany všichni tak v šoku? Vždyť už nám tolikrát ukázali, co jsou zač,“ začíná svůj videokomentář renomovaný módní novinář Louis Pisano, aby následně vyjmenoval všechny kauzy kontroverzních Italů z posledních let. V roce 2012 se na jejich přehlídce objevily náušnice se stylizovaným „mouřenínem“, tedy přímým odkazem na rasistický stereotyp, jehož prizmatem byli černoši vnímáni jako fetiš či exotický doplněk. Ta ironie, že se jednalo doslova o doplněk! 

V roce 2015 označil v rozhovoru Domenico Dolce děti narozené pomocí metody IVF jako „syntetické“, „chemické potomstvo“. Zdůraznil, že jediný model rodiny je ten tradiční, a vymezil se proti adopci dětí gay páry. V roce 2016 značka pojmenovala model bot Slave sandals, tedy „Sandály pro otroky“. V roce 2018 v rámci propagace své šanghajské přehlídky natočila problematický, stereotypní a výsměšný spot, v němž se čínská modelka snaží jíst těstoviny a cannoli hůlkami, což mělo následně dohru v podobě komentářů ze soukromého profilu Stefana Gabbany, které byly více než urážlivé. 

Nechybí hned několik případů, kdy tato dvojice na sociálních sítích veřejně shazovala ženské celebrity, poukazujíc na jejich váhu nebo postavu. Selenu Gomez například Stefano Gabbana v roce 2018 označil za vážně ošklivou („so ugly“). Následoval drop tenisek s nápisem Thin & Gorgeous, jimž se dostalo kritiky za propagaci nezdravého životního stylu a nedosažitelných tělesných standardů, jen aby svým kritikům Gabbana na sítích odpověděl, že jsou „tlustí a plní cholesterolu“. I přes to všechno v té době do svých promo materiálů angažovali plus size modelku Ashley Graham, jež je navíc velmi hlasitou aktivistkou za větší diverzitu v módě. I ona tehdy za své účinkování na jejich přehlídce sklidila kritiku.

Pisano dále poukazuje na fakt, že Milán je mezi módními metropolemi všeobecně známý jako nejméně inkluzivní. „Můžete se zeptat jakéhokoli černošského modela nebo modelky žijících v Itálii. Před deseti patnácti lety je na Milan Fashion Week agenti téměř neposílali, stejně by tam žádnou práci nedostali.“ Tento konzervativismus je patrný i v číslech. Všeobecný pokles diverzity (zaznamenává se rozmanitost ve velikostech) potvrzují ve všech metropolích (Paříž, New York, Londýn a Milán) s tím, že Miláno je na tom za poslední období rozhodně nejbídněji. 

Ve Vogue Business Inclusivity Reportu z přehlídek na sezonu jaro–léto 2026 je patrné, že v Miláně pouze čtyři módní domy zařadily jiné modely a modelky než typicky straight-size, tedy v tradiční štíhlé a vysoké, zatímco v předchozí sezoně jich bylo osm (včetně Marni, Fendi, Etro a Ferragamo). „Procento looků, které byly straight-size od minulé sezony zůstalo stejné (99,1 %), ale počet mid-size looků poklesl z 0,9 % na 0,7 % a zastoupení plus-size se zvedlo z 0 na 0,2 %,“ popisuje Vogue Business. Ptáte se, kdo jsou ta čtyři jména, která Miláno zachraňují? Nepřekvapivě značka Sunnei, tvůrce Marco Rambaldi, Antonio Marras a Boss.

V tomto kontextu castingová volba Domenica Dolceho a Stefana Gabbany nemusí působit až tak výjimečně. Rozmanitost a pestrost prostě a jednoduše přestala „táhnout“ a zmizela jako přelétavý trend. I přesto Dolce & Gabbana šokovali. Pro mnohé insidery výběr jejich castu totiž odráží aktuální politické klima. Jistě, Dolce a Gabbana nikdy nebyli woke. Spíš, velmi kulantně řečeno, představovali vše, proti čemu se woke a post #meetoo kultura vymezovala. Jako by současný všeobecný příklon k politice vyznávající tradiční, konzervativní hodnoty s důrazem na nacionalismus návrhářskému duu opět rozvázal ruce a dovolil jim sečíst a podtrhnout hodnoty, na nichž jejich tvorba stojí: exkluzivita a snobismus s kapkou rasismu. Kolekce s názvem The Portrait of a Man, jenž si klade za cíl ukázal různé podoby muže, ale přitom jich velkou část vyloučí, o ničem jiném nesvědčí. „They are very bad people who are making very good clothes. At times,“ shrnuje lapidárně Pisano. 

Rozmanitost a pestrost se netýká jen barvy pleti, původu nebo sizingu. Některé módní domy dbají i na zařazení těl s fyzickým postižením, což se poslední dobou také upozaďuje. Výraznou výjimkou, o níž se minimálně na sociálních sítích mluvilo, je brooklynské studio Sivan Apparel zaměřené na udržitelný pánský tailoring. Přehlídka značky ze září 2025 po delší době dokázala pozitivně rozvířit debaty o tom, proč pomalu přestáváme na molech vídat rozmanitost. Byla totiž až nezvykle inkluzivní. Sivan Apparel předvedl střihově víceméně klasickou pánskou krejčovinu, nicméně do ní oblékl muže, ženy i nebinární osoby všech rozměrů, výšky a barvy pleti, včetně modelů s fyzickým hendikepem. A sklidil nadšené ovace. Jen pro zajímavost: Sivan si na inkluzivitě velice zakládá a castingy na jeho přehlídky a prezentace probíhají dlouho dopředu, protože tým pak připravuje modely každému na míru.

U inkluzivity v módě se potkává celá řada faktorů. Tvořit inkluzivní oblečení, co se týče sizingu, je často spojeno s většími náklady. Velmi zjednodušeně řečeno pro větší velikosti je třeba hledat jiná konstrukční a někdy i materiálová řešení, což výrobu prodraží. „Výroba plus-size oděvů může být o něco dražší a dodatečné náklady souvisejí spíše s výzkumem a vývojem,“ říká v rozhovoru pro CNN Lauren Downing Peters, vyučující na Columbia College Chicago a autorka knihy Fashion Before Plus ­Size. „To znamená, že je třeba podívat se na to, kdo je cílovka, a také sledovat demografické trendy v podílu žen, které se oblékají do větších velikostí.“ 

V kontextu Spojených států amerických se tyto náklady obvykle přenášely na zákazníky jako tzv. fat tax a ta může plus size oděvy zdražit oproti standardním velikostem až o 25 %. Se vzestupem hnutí body positivity, které staví na přijetí vlastního těla, ať už je jakékoli, zavedly některé brandy systém jednotných cen pro všechny velikosti tak, aby dodatečné náklady pokryly samy, nikoliv nakupující, mírným navýšením cen u všech řad a modelů.

Na druhou stranu je tu faktor reprezentace. Díky inkluzivnímu castingu jako značka rozšiřujete svou potenciální klientelu. Vidět sobě podobného člověka na mole, v katalogu nebo v kampani je daleko zásadnější, než by se mohlo zdát. Pro mnohé, kdo nemají konfekční rozměry, jde o jednu z mála příležitostí, jak se nebát módu objevit a následně konzumovat. 

Spousta lidí, především žen, se totiž za své tělo stydí tak, že často nemá odvahu vydat se na nákup něčeho hezkého na sebe. Cítí stud a také úzkost z nepříjemných pohledů – ty totiž nejsou vůbec výjimkou. „Obecně se ta situace zlepšuje, ale když nemáš informace a jsi normální žena s větší velikostí, je vážně náročné ty značky najít. Ruku v ruce s tím jde i to, že se častokrát stydíš zeptat, zda mají větší velikost, a někdy tě odradí i blbý pohled prodavačky. Možná by na to měla být nějaká lepší školení. Nikdo by se neměl cítit špatně, když si jde koupit něco sebe,“ popsala mi před rokem svoji zkušenost kolegyně z Vogue, redaktorka a plus-size modelka Natálie Debnárová. Stejný mechanismus reprezentace pak samozřejmě funguje i u zastoupení lidí jiných barev pleti – stačí vidět sobě podobné a otevřou se vám dveře do světa, kam jste měli pocit, že nepatříte. 

Možná mnohé překvapí fakt, že barva pleti a tloušťka spolu souvisí. Kulturně totiž naše vnímání štíhlosti coby standardu fyzického i morálního souvisí s kolonialismem. „Koncem devatenáctého století se tloušťka stala znakem podřadného těla, které dotyčný nemá pod kontrolou, a tím pádem nejde o tělo civilizované. Pojilo se to také s otázkou rasy – tlusté tělo bylo podřadnější, podobně jako byla tmavá pleť podřazená té světlé. Štíhlost znamenala, že máte nad svým tělem vládu, díky níž může vaše mysl rozkvétat,“ vysvětluje pro podcast Decoder Ring Amy Farrell, autorka knihy Fat Shame. 

Právě do tohoto období sahají kořeny našeho zažitého stereotypu, který vše poměřuje štíhlými, bílými těly. Tuto změnu v uvažování připisuje Farrell na vrub vzestupu rasistických pavěd devatenáctého století, z nichž vzešly i modely toho, jak má vypadat nová, nadřazená lidská bytost: „Tloušťka se stala symbolem selhání a štíhlost byla považována sama o sobě za ctnost.“ Časopisy se tehdy začaly plnit například „humornými“ ilustracemi zesměšňujícími tlusté lidí. „Nejenže takoví lidé byli terčem vtipů, ve kterých kvůli svým rozměrům například rozsedávali židle, ale šlo především o zobrazení někoho, kdo nedokáže fungovat v moderním světě,“ dodává Amy Farrell. 

Obraz „necivilizovaného divocha“ je výsledkem těchto rasistických pavěd, které velkou měrou přispěly ke vzniku přetrvávajícího společenského a lékařského stigmatu tlustých lidí. Podle Sabriny Strings z University of California si k sobě Evropané a Severoameričané potřebovali vytvořit protiklad, na kterém by mohli vystavět rasovou hierarchii. Podle ní byly bílé i černé ženy nejdříve za své „smyslné křivky“ chváleny, ty černé ovšem následně právě za ně čekal společenský odsudek a posměch, zatímco ty bílé byly povzbuzovány, ať zhubnou. Štíhlost je měla sociálně odlišit a ukázat jejich nadřazenost. Tomu pomáhaly také všeobecně přebírané hodnoty spjaté s protestantským křesťanstvím, které vyzdvihovaly pevnou vůli a odpírání.

A to nás vrací zpátky na milánský Men’s Fashion Week k přehlídce, které se na internetu přezdívá „padesát odstínů bílé“. Dolce & Gabbana nenasedli na nový trend, naopak zůstali sami sebou, zaklínění v zažitých a velmi letitých stereotypech. A módní systém a průmysl na tom není lépe, současné společensko-politické klima je ideální, aby se vrátil do zažitých kolejí. Do kolejí exkluzivních elitářů, kteří tvoří jen pro někoho a jinými okatě opovrhují. Problém módy tkví v tom, že na inkluzivitu a diverzitu pohlíží jako na další trend, který odchází, stejně jako přišel. Doufat tak můžeme v další pravidlo tohoto systému: cykličnost. Dříve nebo později se rozmanitost a demokratizující aspekt módy zase musí vrátit. Já jen doufám, že na to dojde spíš dřív. Aby nebylo až příliš pozdě...