Betsey Johnson, návrhářka, která každou svou přehlídku zakončuje roznožkou: Vždy jsem chtěla být svá

Když se řekne Betsey Johnson (*1942), naskočí mi dvě zdánlivě nesouvisející věci: postava Jess z nového seriálu Leny Dunham Trochu moc a soutěžní reality show RuPaul’s Drag Race. To první s Betsey Johnson zdánlivě nesouvisí, ale ta spojitost tam je, a je, řekla bych, až duchovního charakteru: Jessica je postava, která se povětšinou cítí ve svém těla dobře. Je plus size, ale její konfekční velikost a s ní spojená trápení nejsou téma, naopak: Jess je neochvějně přesvědčená o svých kvalitách i o tom, že prostě je sexy. Tak moc, až jí to někdy závidím. Ví, že je s ní legrace, že dokáže lidem kolem rozsvítit den, že je trochu moc (ale vlastně tak akorát) a že je laskavá – a nebojí se to všechno říkat nahlas. Zároveň ji kostýmní výtvarnice Arielle Cooper-Lethem ve spolupráci s Lenou Dunham oblékají do stylu, který jako by v momentech vycházel právě z ikonické Betsey Johnson – ano, myslím hlavně ty neuvěřitelné metalické volánkové šaty z osmé epizody, doplněné o bílý fluffy kožíšek. Ale nejde o konkrétní kousky, spíš o étos zdviženého prostředníčku světu, který tak rád soudí ženy, jež se nebojí vystoupit z řady a oblékat se tak, jak samy chtějí. Být sama sebou nebo být autentická je totiž pojem, který se smrsknul do reklamní nálepky, lákavého sloganu vyprázdněného natolik, že už si ani nedokážeme vybavit, co původně znamenal. Ale víme, co neznamená: tisíce a tisíce žen a dívek oblečených podle toho, co jim servírují algoritmy. Móda v zajetí technologií vypadá jako válka krotkých klonů. A když někdo vybočuje, je to pro ostatní... divné. Taková přesně Jess je. Stejně jako definice Betsey Johnson.  

„Oblékni si bodýčko a na něj hoď sukni,“ zní jedno z pravidel, kterými se Betsey Johnson podle magazínu Paper, řídí. Stejně tak uznává pravidlo „Scarlett O’Hara“: čím větší sukně, tím užší pas, jak vysvětluje v jedenáct let starém videu. V něm popisuje, že jí přišlo, že má moc široké boky, a tak se rozhodla schovat je do velikých, často tylových sukní, a řídit se tímto pravidlem. A tím se konečně dostávám ke své druhé asociaci – Drag Race. Soutěžní reality show, která běží už skoro dvacet let. Betsey Johnson se zde objevila jako hostující porotkyně hned dvakrát – v roce 2022 a následně letos, v 17. řadě v dílu Heavens to Betsey, jehož hlavní challenge spočívala v tom, že si soutěžící drag queens z přidělených materiálů ušily*i look, který vycházel ze stylu této legendární návrhářky. Johnson je ostatně pro svou nekonvenčnost a extravaganci mezi drag umělectvem léta obdivovanou postavou. I její osobnost a oděvy by se daly považovat za svým způsobem drag, ostatně, jak říká RuPaul: „rodíme se nazí a všechno ostatní je drag“ – a když se každé ráno oblékáme, je to jen kostým, který nás dostane do naší společenské role. 

Ale to přirovnání jde ještě hlouběji: láska k šití a k šatům se u Betsey datuje do dětství v Connecticutu, do dob, kdy navštěvovala na kurzy tance. Právě tam se zamilovala do kostýmů, které jí tehdy šila maminka – ta ostatně stála za většinou věcí z jejího dětského šatníku. Prý jí to moc nebavilo, zato Betsey si šití zamilovala. Další inspirací jí byly staré Hollywoodské filmy: „Když děláš to, co tě bavilo v dětství, musí ti ten život vyjít,“ říká s úsměvem ve tři roky starém videorozhovoru pro Open House TV. A Betsey Johnson prostě od malička bavilo šít.

I přes svou lásku k šití módu nikdy nestudovala: „Vím, že chtěli, abych vyprávěla příběh toho, jak jsem to dokázala, aby se děcka tím receptem mohla inspirovat,“ vypráví Johnson pro magazín Paper o tom, když jí oslovili s tím, aby udělala přednášku pro studenty. „Ale já byla prostě hrozně překvapená – žádný recept totiž neexistuje. Já ani nevěděla, kdo je má cílová skupina, prostě jsem šila oblečení pro sebe a doufala, že tak je to správně a že podobní lidé jako já jsou.“ Její dětská láska k tanci se proměnila v lásku k roztleskáváni: z malého rurálního městečka v Connecticutu se přestěhovala do New Yorku, zapsala se na brooklynský Pratt Institute a ponořila se do studia umění. Zároveň se přidala do kroužku roztleskávaček: „Být roztleskávačka je pro studentku umělecké školy snad to nejhorší,“ glosuje pro Paper. Ale jí to přece jen bavilo. Když pak přešla na Syracuse University, rovnou se vypracovala na hlavní roztleskávačku – její sen o tančení na Brodwayi se rozplynul: „Nebyla jsem dost vycepovaná, neměla jsem dostatek talentu a navíc jsem byla moc malá.“ 

Po promoci, v roce 1964, vyhrála konkurz na letní stáž v časopisu Mademoiselle: „Já nechtěla do módy, chraň Bůh, vždyť jsem studovala umění, ale prostě jsem ráda šila – a chtěla v tom pokračovat – mám talent, jsem dříč a jsem dítě Štěstěny. A opravdu myslím, že štěstí je potřeba,“ usmívá se Johnson v rozhovoru z roku 2019 pro Good Morning America. A štěstí měla, po stáži se jí povedlo získat v Mademoiselle místo juniorní editorky, a aby si přivydělala, začala prodávat své ručně háčkované svetry. Za víkend jich zvládla uštrikovat i třicet. Šly na dračku. 

Díky Mademoiselle se dostala na pohovor do butiku Paraphernalia: legendární hip místo na Madison Avenue, kde nakupovaly mladé bohaté Newyorčanky. Místo, které tou dobou, od poloviny 60. let, pulzovalo mladickou kulturou a kontra-kulturou. Kapela Velvet Underground tam vyhrávala, zatímco tanečnice ve výloze předváděly kousky, které vznikaly pod rukama činorodé Betsey. Kousky odvážné, divoké, edgy a hlavně dostupné. Betsey Johnson se stala součástí scény Youthquake: tímto slovem popsala editorka Diana Vreeland tehdejší hudební, uměleckou a kulturní scénu, která se v New Yorku mimo jiné točila kolem Továrny Andyho Warhola. Jedna z Warholových superstars, Edie Sedgwick, dělala pro Betsey fittingy, a Johnson jí také šila kostýmy do Warholových filmů, třeba do posledního Ciao! Manhattan. Tvořit dostupné oblečení jí bavilo (mimochodem dostupnost je jednou z kvalit, kterou si její tvorba udržela dodnes) – minisukně, trička a cokoli, co šlo ušít z vinylu: „Místo čistírny to vezmeš ironem,“ smála se v rozhovoru pro Daily Beast. V článku v The New York Times z roku 1966 je fotka mladé Johnson v kostýmku s proužkem, model vedle ní v sametovém kompletu s květovanou vestou a popisek říká: „Slečna Johnson, která je ve svých třiadvaceti letech mezi mládeží známější než Balenciaga“. 

Do Paraphernalie chodili všichni, včetně celebrit jako Raquel Welch a nakupovali bláznivé, výrazné kousky v populárním stylu mod. Stála za kostýmy i pro Velvet Underground a v roce 1968 se vdala za jednoho z jejich frontmanů – Johna Calea: „Šla jsem na radnici, Johnovi jsem ušila krásný edwardiánský oblek z černého mačkaného sametu se spoustou volánů, pro sebe jsem vyrobila sladěný takový sametový, vínový kalhotový kostým s krajkovým lemem. Všichni, jako je třeba Andy nebo Nico, byli u nás doma v loftu na LaGuardia Place na malé oslavě, ale na radnici s námi šli jen svědci, a to bylo všechno. Jdu tam v tom nádherném kalhotovém kostýmu, všechno jsme udělali a měli správně. Krevní testy (John měl totiž žloutenku) byly v pořádku, ale poslali mě domů, protože nevěsta se přece nemůže vdávat v kalhotách?! Teď si asi říkáte, jestli takové časy vážně existovaly, co,“ směje se Johnson: „...takže jsem se vrátila na radnici v té nejtitěrnější minisukni, co jsem našla, měla tak dvacet centimetrů, a vzali jsme se.“ Manželství trvalo do roku 1971.

V 70. letech z Paraphernalie odešla na volnou nohu, tvořila dětské řady oblečení a v roce 1969 spoluotevřela butik Betsey Bunky Nini na Upper East Side.  Začala také navrhovat pro značku Alley Cat, která byla ve své době velmi oblíbená mezi rock’n’rollovým hudebnictvem, její debutová kolekce pro tento brand jí vynesla v roce 1971 cenu Coty Fashion Critics Award. První přehlídka, kterou uspořádala, byla show inspirovaná tanečními recitály, které Betsey znala z dětství. Končila inscenovanou svatbou, na níž si Betsey Johnson vzala muže v kostýmu kočičího maskota: „Všechnu grafiku jsem tvořila ručně na čtverečkovaném papíře, žádné počítače, to v té době nebylo. Inspirovala mě příroda: ilustrovala jsem ptáky, včely, krajinky, Grand Canyon a kýčovitá koťátka a pejsky,“ popsala v Paperu.

V roce 1977 konečně odstartovala svou stejnojmennou značku, takže se spustila skutečná Betsy Johnson mánie, která přetrvala až do nultých let – a v jisté části internetu trvá dodnes. Její móda je radostná a drzá, estetika cukrárny s prvky rockabilly, módní přehlídky plné energie, které vždy zakončuje hvězdou a roznožkou – a roznožku dělá dodnes, i po osmdesátce! Šaty ve stylu babydoll, šortky, tylové sukně, bodýčka, mikrokardigany, z nichž někdy zbyly v podstatě jen rukávy, volány, potisky, slip dressy v divokých barevných kombinací vzorů.

 „Vždycky jsem chtěla být svá, tak jsem se stala svým vlastním pokusným králíkem,“ říká Johnson v rozhovoru pro Open House TV, kde ukazuje svůj růžový dům v Malibu. I ten je jako ona: každá místnost má jiné květinové tapety, postele jako pro princezny, plné nadýchaných polštářků, nábytek podivuhodných tvarů a textur od futuristických po historizující, na každém stolku váza s čerstvými květinami a všude drobné dekorativní předměty, fotky, obrázky. Její kuchyně přetéká porcelánem, soškami, užitkovými předměty nejrůznějších tvarů, barev a stylů, ale všechno dohromady paradoxně funguje: „Nevařím, nenakupuju, nikoho tu nehostím, ale chci, aby bylo vidět, co všechno tu mám – má kuchyň je výstavka mých kuchyňských potřeb. A ano, mám tu hodně věcí, obklopuji se vzpomínkami. Připadám si pak, že tu se mnou jsou mí přátelé a rodina, i přesto, že většinu času zde trávím sama,“ směje se. 

Johnson je naprostým opakem trendy minimalismu a luxusních hollywoodských vil bez duše, kde hlavní roli hraje bílá, kožené gauče, dokonale prázdný prostor a pocit, že tu někoho zavraždili, aby vše následně vysterilizovali dezinfekcí. Její vesmír je maximalistický, chaotický, ale naprosto okouzlující. Ne náhodou máte pocit, že Johnson nežije jeden život, ale hned několik – a ty všechny dokáže dostat jak do své módy, tak do interiéru. 

Zakladatelka Paper magazínu Kim Hastreiter, která pracovala v Betsey Bunky Nini popisuje, že i navzdory Johnson optimismu má za sebou tato tvůrkyně i mnoho těžkostí – bankrot její značky v roce 2010 byl vlastně tím nejmenším: „Johnson během svých začátků musela zbankrotovat snad milionkrát,“ glosuje Hastreiter. Ale Johnson také podstoupila otevřenu operaci srdce a potýkala se s rakovinou prsu: „Nikomu jsem to neřekla, bylo by pro mě hrozně deprimující, kdyby mě lidé litovali,“ komentuje Johnson pro Paper. Hastreiter také podotýká, že ačkoli měla návrhářka od začátku mnoho příznivkyň, její tvorba se objevila ve Vogue a mezi její zákaznice patřily hvězdy jako Madonna, Rihanna, Nicky Minaj, Katy Perry nebo Amy Winehouse (ta si u Betsey Johnson dokonce pořídila svatební šaty, model Sailor Dress), nebyla nikdy miláčkem tisku v pravém slova smyslu. Mladé ženy ji milovaly, ale módní svět, PR i tisk ji často ignorovaly. Johnson byla opakem newyorské módní smetánky – byla veselá, neokázalá, na nic si nehrála. Na všechny, kdo se pohybují mimo kruhy módního průmyslu může tato scéna působit příliš exkluzivně, draze, nepříjemně a vyvolávat v lidech pocit, že prostě a jednoduše nejsou dostatečně cool. 

Betsey tvořila svět, který naopak přijímal každého: „Johnson nebyla trendy. Svět módy si hýčká ty, kdo jsou buď skutečně bohatí, případně mají skvělé kontakty, a ona prostě nezapadala nikam. Móda zbožňuje namyšlená návrháře plné odkazů, ale Betsey byla jiná, k tvorbě přistupovala s téměř dětským nadšením,“ vysvětluje Hastreiter. Nadšení a štěstí, které Johnson ráda zmiňuje, jí nakonec dopomohly k tomu, že se její oděvy a étos dostaly až ke generaci Z. Značku totiž po bankrotu koupila módní firma Steve Madden a aktuálně zažívá nenápadný, ale rušný comeback. Její kousky jsou totiž dokonalý protijed na všeobecnou depresi a pesimismus a jsou přesně tím, čemu se někdy říká „dopaminové oblékání“. Stačí se podívat na její kabelky, které připomínají spíše veselé hračky: „Kabelky jsou pro mě hlavně zábava,“ říká Johnson pro US Weekly. Tou nejlegendárnější (a také velmi kopírovanou) je kabelka ve tvaru korzetu, ale je tu také kabelka-telefon nebo kabelka-krokodýl. Prostě cokoli, co si můžete snadno splést s čímkoli z dětského pokoje. 

Jakousi pomyslnou ambasadorkou Johnson pro gen Z se stala zpěvačka Olivia Rodrigo, když se v roce 2023 nechala na svém instagramovém účtu zvěčnit v jednom z jejích slip dressů (a v dalších modelech se objevila i na svých koncertech): světle růžové midišatičky s drobnými kvítky a kontrastní tmavě růžovou krajkou. Jde o model Hollywood Slip Dress: dokonalá kombinace feminity a grunge a velmi oblíbený kousek od 90. let. Poté, co se v něm Rodrigo zvěčnila, začala být po značce neskutečná poptávka na nejrůznějších přeprodejových webech a v online vintage buticích. Ceny jejích kousků z devadesátek a nultých let stoupaly ruku v ruce s tím, jak je začaly dvacátnice točit na TikTok a objevovat celý barevný a ulítlý vesmír dnes třiaosmdesátileté návrhářky.

Revival Johnson jistě podpořil i fakt, že už několik let sledujeme vzestup trendů 90. let a počátku nového milénia, jejichž epitomem Betsey Johnson rozhodně je. Dnes zároveň na sociálních sítích najdete i mnoho účtů, které mapují svou sběratelskou posedlost touto tvůrkyní. Každý jeden kousek s jejím jménem je přesně takový, jako je ona sama – tkví v něm duše ženy, která dělá na mole hvězdy a po osmdesátce soutěží ve Stardance. Je ztřeštěný, je „trochu moc“, ale je rozhodně autentický. Jako třiaosmdesátiletá Betsey Johnson, která již více než tři dekády jezdí stále do stejného kadeřnického salonu v New Yorku, kde si nechává do vlasů naplétat veselé, barevné pramínky.