Vogue Verdict: Móda nemusí dávat smysl, když má názor, dokazuje zástěra

Je lehce po desáté večer, v Margiela mokasínech překonávám nerovnosti ulice Lopuchová, poslední ulice ve Vršovicích, kde se dá zaparkovat mimo vyznačené zóny. V blízkosti kolonie garáží si zdejší automechanici nechávají odparkovávat vraky, které rozebírají. Někdy se zdá, že nechat tady vlastní vůz znamená odsoudit ho k rozkladu. Štěrk se mi zavrtává do podrážek, proklínám se. Tady sídlí jedno z nejvýraznějších míst středoevropské klubové scény, klub Ankali. Zde se koná představení spolupráce Lukáše a Evy. Má to své opodstatnění. „Chtěli jsme představit nekonvenční řešení interakce těla a oděvu vycházející z tradice oděvní kultury undergroundových techno klubů. Proto pro nás byla stěžejní atmosféra našeho oblíbeného místa, pražského klubu Ankali, kde jsme nakonec i couture verze původního modelu uvedli,“ říká Lukáš. Když se s ním a Evou vidím zhruba tři týdny před akcí, slibují taky performance. 

Když vcházím do klubu, je po jejím začátku, ale vrchol teprve evidentně přijde, je to cítit ve vzduchu. V prostoru klubu se tvoří houfy lidí, kteří do zvuku připomínající elektrické napětí nervózně přešlapují. A mezi námi tu a tam přízrak. Casting má na sobě dvanáct přepracování původní zástěry v různých stylizacích. Plivou na zem, líbají se, šeptají, zapalují ohně. Celek je působivý. Nicméně z oblečení toho vidím jen trochu, ale když něco spatřím, nadchnu se. Odlesky, monolitické tvary, nesrozumitelné, přesto působivé střídání textur. Pokud předloha vzbuzovala otázky, přináší reinterpretace zprvu pracovního oděvu zpochybňování jistých konceptů. Jak se v tomto případě překrývá až doteď jasně definovaná role plátna a motivu? Oděv přece až doposud sloužil jako plátno, jehož jsme motivem, ale co když je to naopak? Zástěru začala Eva nosit během prvních vydání kulinářských show v Kutné Hoře v roce 2020. Fundamentální, ryze technicistní elementy zástěry však nová reedice nepopírá, ba naopak podtrhuje. Například i materiálem připomínajícím luxusní brusný papír s krystalickými aplikacemi nebo dalšími a rafinovanějšími gumovými variacemi. Některé variace nejdou tělu naproti, ale ani nemají, mají se nosit jako objekt, nebo šperk. Nemáte jim rozumět, oni vás mají pohltit. Někdy však jejich přísnost můžete svou vlastní svébytností porazit. Je to jako vztah světla a stínu. Je to jako boj, ale přátelský. 

Když si několik dnů po akci projíždím lookbook, dochází mi, že něco z něj vůbec nedává smysl. Zároveň si uvědomuji, že ani nemusí. Skutečná móda zřídkakdy navazuje na něco povědomého. V tom je její kouzlo, které nás fascinuje. Jen jedno musí mít v každém případě: názor. Ten tu nechybí, je naopak bohatě artikulován. Oslavuje svobodu, tělesnost, lásku k životu, který, bez ohledu na to, jestli je zrovna ve světle nebo stínu, si zaslouží naši veškerou pozornost, protože neexistuje nic víc než jsme my sami, klidni i nazí.