Iluze v módě, dějství druhé. Aneb takhle se návrhářům daří dál šálit náš zrak

Dokonalý příklad umělecké iluze nabízí známá historická fotografie, jejíž autor je neznámý, přestože postava, která je na snímku zachycená, svého času plnila titulky bulvárních novin. Jacques de Bascher, šlechtic, pověstný hédonista a milenec návrhářů působících v Paříži během sedmdesátých let minulého století, na obrázku sedí u stolečku na terase Café de Flore do půl těla svlečený. Ačkoli mu chybí vršek, něco na sobě má. Co to je? Jednoduchými černými linkami namalovaná kompozice vytvářející iluzi oblečené košile. Jako ilustrativní vizuál se tato fotka dostala i na přebal katalogu výstavy věnované umění klamu v Musée des Arts Décoratifs. Deset let po jejím konání se kurátorky Veronique Belloir ptám, proč si tehdy fotografii de Baschera do katalogu vybrala. Líčí mi příběh vzniku snímku: „Bylo to v roce 1973. Americký návrhář Ruben Torres nedokázal dokončit zbytek kolekce, kterou chtěl představit, a tak oblečení na modely namaloval.“ A spolukurátor Dominique Fourest ji doplňuje: „Pro nás to byl perfektní příklad trompe l'oeil a také dosud neznámý příběh.“

Iluzivní malba trompe l'oeil (doslova „klame zrak“) má v evropské kultuře dlouhou tradici. Tu úplně první podle legendy vytvořil jeden z umělců ve starověkých Aténách. Na zeď prý namaloval obraz zralých hroznů tak věrný, že se k němu dlouho slétal hmyz i ptactvo. To je ostatně úloha tohoto uměleckého žánru: má vás přesvědčit, že hledíte na skutečný výjev, předmět či scenérii, i když je to, na co se díváte, pouhým sledem tahů štětcem nebo výsledkem působení laseru v tiskárně.

„Nejvýrazněji se trompe l'oeil do umění propsala v 19. století. Na tomto způsobu vyobrazování si umělci často trénovali malířské postupy, ale i nové barvy a techniky detailní a realistické malby,“ vysvětluje Veronique Belloir. A v módě, do které se trompe l'oeil rovněž výrazně promítla, tomu nebylo jinak. I módní návrháři si prostřednictvím trompe l'oeil dokazovali, kam až zvládnou zajít. Jméno návrhářky, která se údajně k podobné iluzi odhodlala jako první, vás zřejmě nepřekvapí. Mnohé zdroje, včetně Belloir, označují za průkopnici iluzivní malby v oblékání Elsu Schiaparelli. 

Nejvíce však tuto techniku proslavili Martin Margiela a Jean-Paul Gaultier. Jejich společná i individuální práce dodnes platí za tu nejinspirativnější implementaci trompe l'oeil v oděvu. Margiela se v šálení zraku vlastně náramně vyžíval. Někdy v roce 1995, když připravoval kolekci jaro – léto 1996, se vydal se svým týmem na bleší trh, kde nakoupil převážně staré kabáty. Ty vyfotil a jejich fotky otiskl na spodničky a podšívky hedvábných šatů a dalších kabátů z jiného blešího trhu, které tou dobou ve studiu visely už dlouho. Z mixu potisků a podkladů pak vytvořil delikátní i nezačištěnou kolekci připomínající líc i rub podle toho, v jakém světelném prostředí si modely zrovna prohlížíte. V přímém světle je vidět potisk kabátů zřetelně, a ačkoli se díváte na jemné šaty, máte pocit, že vidíte režnou látku i drobné důkazy, že daný kus byl kdysi jen podšívkou. Naproti tomu v přítmí či šeru spíš vystupuje splývavost hedvábí a motiv starých svrchníků se lehce ztrácí. Tím pádem nevytvořil Margiela na jedné látce jen iluzi kabátů, ale ještě iluzi dvou zcela odlišných textur. Když se po studiích v roce 1984 Margiela přesunul z Antverp do Paříže, nastoupil jako asistent ke Gaultierovi, což někdy s ohledem na četnost, s jakou se ti dva při používání trompe l'oeil překrývali, vyvolává otázku, kdo tehdy hru s optickým klamem znovuobjevil. Přestože už spolu nepracovali, představili v druhé polovině devadesátých let oba návrháři velmi silné celky, v jejichž středu hrála iluzivní malba podstatnou roli. Navíc se i tyto celky staly pro oba stejnou měrou formativní a příznačné. Zatímco Gaultier si hrál s tělem a tetováním, Margiela prostřednictvím iluzí posouval švy a měnil povrchové struktury.

Pozice iluzorních vizí se v módě tento rok posouvá. Od trompe l'oeil modelů Glenna Martense a J.W. Andersona z minulých sezon, které byly mnohem víc výtvarné, se kolekce podzim – zima 2023/2024 a jaro – léto 2024 nezdráhají doslovnějších řešení. V kolekci Louis Vuitton například představil Nicholas Ghesquière virální model bot s prozaickým názvem Ilusion High Boots, které vypadají jako protéza. Za pět set dolarů. Okamžitě se staly hitem na sociálních sítích. Iluzorně má do jisté míry působit i pověstná towel skirt od Balenciagy, kde se Demna v různých vizuálních efektech oblečení vyžívá. Jeho zatím nejzdařilejší počin? Modely z padesáté Balenciaga haute couture kolekce. Demna zadal týmu deseti řemeslnic dvoutýdenní práci na výšivce s jemnými krystaly, která měla imitovat tvíd. Iluze v módě mají co dočinění s jistou dávkou fetiše. Návrháře baví ten moment, kdy mají pocit, že někoho napálili. „Převezl jsem tě," jako by vzkazovali každému. Není proto divu, že se k šálení zraku vracejí ti samí designéři. Příkladem je právě i Glenn Martens: Byli hadi tvořící náhrdelník poslední kolekce Y-project živí? Rozhodně tak vypadali! A co laviny takzvaného stressed denim na nedávné Diesel show v Miláně? Byla to opravdu roztrhaný denim, nebo jen výšivky?