Dnes už se tomu směju aneb workshop zrání s Aňou Geislerovou a Zalandem

Do studia přichází s lehkým ostychem, jakmile ale rozpozná prostor a tváře, osahá si stůl a kývavými pohyby se rozcvičí u kávovaru, jakoby nabírá vědomí. Po bezmála půlhodině má situaci pod kontrolou, ocitá se v jejím středu. Úsměvy střídá zkoumavý pohled do zrcadla. Rovnou zdálky pár věcí ze štendru zdvořile odmítá. „O tomhle vím, že to nebude fungovat,“ usmívá se směrem k topu s nadměrně rozšířenými rukávy. Šaty jako dort, ve kterých bych ji rád viděl, bere do ruky s lehkými pochybnostmi, pak se ale v jejich objemu choulí na stoličce. Není to role, ani póza, spíš stav mysli. Něco už ji jednoduše nepřekvapí. „I když je jedna věc, která se k mému úžasu nemění: Je to jistá sada otázek na herce. Třeba jestli zůstávají ve své roli i po natáčení. Nemáte ji tam náhodou taky?“ ptá se mě, když po focení zapínáme mikrofon s nahráváním. Sarkasticky přivírá oči a usmívá se, což mě rozesměje natolik, že musíme s další otázkou chvilku počkat. Jazykem starých rozhovorových medailonků by se dalo napsat, že je nad věcí, ale to by znamenalo přiznat, že není v dané interakci zcela přítomna. Jenže ono to je právě naopak.

Pomyslnou hereckou dospělost a zralost definují zážitky, které každý nabírá rolemi, ale i osobní dynamikou. Aňa má obojí do sytosti. Co dalšího ve své pozici už jednoduše nemá zapotřebí? K čemu si dospěla? A co už se jí podařilo překonat?

Co se týče výběru rolí, vždycky si vybírám, co se mnou nesouzní. Takže ano. Čím je člověk starší, tím víc vystupuje ze své komfortní zóny. Třeba Karavan, poslední film, který jsem dělala, pojednává o těžkostech mateřství a jak se ho někdy chceme zbavit, přestože to zároveň nejde. V něčem si držím své pohodlí, ale ono, když čtyřicet let točíte filmy, je všechno dost vyčerpané a nejde furt sahat do stejného šuplíku, takže si teď vybírám role, které mi třeba ani nejsou tak příjemné. Člověk se tak musí posouvat dál.

Já věřím na propojování souvislostí a zatím jsem měla štěstí, že to tak bylo i v mojí kariéře. Takže role mi pomáhají překonávat věci v životě a funguje to i naopak. Moje osobní prožitky mi pomáhají chápat moje role.   

To se nedá snadno shrnout. Ale člověk někdy až přehnaně prožívá, co si o něm lidi myslí, a snaží se některým představám vyhovět nebo třeba jít proti nim až do takové sebetrýzně, až zjistí, že to je opravdu jen třískání hlavou o zeď. Takže já se dnes směju, jak jsem byla dramatická, zároveň vím, že bez toho bych nezažila, co mě formovalo. Člověk ve finále zjistí, že je všechno v pořádku tak, jak se to děje nebo dělo.

Ani nic převratného. Já jsem celkem konzistentní. Miluju pánské obleky – to je mi vynález! Přitom ti chlapi to neradi nosí... Stačí si vzít košili, sako a je to. Navíc jak je teď v módě všechno velké a zmačkané, člověk může ven vyjít jak vágus, a stejně vypadá dobře. Jedině mě někdy mrzí, že jsem příliš líná oblékat se do krásných šatů. Když si ale někdo dá tu práci a postará se o mě, tak to je jiná. Ale sama se k tomu přiměju jen stěží.