Data, but make it fashion: data ukazují nejen módní trendy, ale i společenskou budoucnost

Jsou chvíle, kdy to vypadá, jako by móda ztrácela svůj hlas. Ne, že by úplně zmlkla, spíš začne mluvit překotně a zavaluje nás obrazy a inputy, které vyšumí ještě před tím, než je stihneme vůbec zaregistrovat. A pak se objeví někdo, kdo v tomhle informačním chaosu dokáže zpomalit, aby jej pořádně přečetl a rozklíčoval. A používá k tomu nástroj, z nějž mají mnozí z nás respekt: data.

Instagramový profil Data, but make it fashion se v digitálním prostředí velmi brzo ujal, v době přípravy tohoto článku měl přes 551 tisíc followerů. A není to jen tím, že využívá jedinečný mix ironie a analytického jazyka, ale především proto, že má schopnost měnit čísla v příběhy. Všechno to přitom začalo myšlenkou, že data ve skutečnosti ukazují víc, než co je zjevné na první pohled: jsou vstupní branou, skrze níž můžeme pozorovat po čem toužíme, i když to třeba nedokážeme formulovat. 

„Data konkretizují naši intuici,“ vysvětluje Madé Lapuerta s upozorněním, že i instinkt se může mýlit: „Když jsem například poprvé analyzovala Labubu, byla jsem dost překvapená, že jejich popularita klesla – vždyť jsem o nich kolem sebe neustále slýchala.“ V těchto případech je třeba jít ještě hlouběji a ptát se na otázky typu: „Proč jejich popularita klesá?“ nebo „Jde o pokles tak významný, že by mohl něco znamenat?“ Protože – a zdůrazňuje to i sama analytička – bez hlubší znalosti toho, jak módní systém funguje, by bylo zcela nemožné data interpretovat. Protože, a zdůrazňuje to i sama analytička, bez hlubší znalosti toho, jak módní systém funguje, by bylo zcela nemožné data interpretovat.

Když tedy začnete střídání trendů číst metodicky, narazíte na daleko hlubší mechanismy: „Rychlost, s jakou se dnes vše mění, nás unavila,“ popisuje Madé Lapuerta a pokračuje: „a tak máme pocit, že trendy jsou prchavé a nesmyslné, ale často říkají o dost víc, než si myslíme.“ Dobrým příkladem je loňský fenomén Brat summer, který vypukl po vydání desky Charli XCX. Na první pohled to byl jen obyčejný zelený odstín, ale ve skutečnosti šlo o popkulturní trend, který snoubil hudbu, kolektivní touhy a vizuální rebelství.

Dalším dobrým příkladem je vývoj trendu tichého luxusu: po vrcholu nenápadného minimalismu plného neutrálních barevných palet a log, která buď zcela chyběla nebo byla sotva naznačená, se zdá, že se kyvadlo opět vychyluje směrem k extravaganci. Ovšem přesně v tu chvíli za ruční brzdu zatáhla ekonomická realita: „Nacházíme se někde mezi: jsou tu loga, ale malá. I barvy, ale pastelové. Hned se mi vybavuje pánská debutová kolekce Jonathana Andersona pro Dior nebo návrat máslově žluté,“ popisuje Lapuerta.

V minulém století jsme se mohli řídit teorií tzv. hemline indexu, zformulovanou Georgem Taylorem. Určujícím datem v něm je v tomto případě aktuálně trendující délka sukní a její souvislost s ekonomickou situací. Podle Madé Lapuerty by podobným indikátorem v naší době mohl být docela obyčejný, až banální kousek: bílé tílko. „To, že je bílé tílko aktuálně tolik populární, říká strašně moc. Je to natolik basic kousek, že si všechnu tu pozornost ani nezaslouží, ale právě to je možná pointa. V době ekonomických nejistot a estetického přehlcení se jednoduchost může stát útočištěm.“

Změřit můžeme úplně cokoli, ale to neznamená, že bychom se měli omezit jen na počty: dešifrovat módu jako proměnlivý jazyk, složený z obav, nostalgie, i z nevyřčeného, je jediný způsob, jak ji skutečně chápat. A zatímco trendy přicházejí a odcházejí, jedna jistota tu zůstává: pomalé pozorování s trochou nadledu je dnes tím nejradikálnějším nástrojem, k němuž se můžeme uchýlit.