„Co čteš?“ – „Ále, šperky!“

Nikdy nezapomenu na maminčinu šperkovnici. Černě lakované dřevo se zlatým zdobením navrchu, červený samet uvnitř. A na něm mimo jiné velký granátový prsten po babičce, který nikdo nenosil – který prostě jen byl a to stačilo, ale taky tam byl třeba masivní náhrdelník, co měl tu kliku, že se při zvláštní příležitosti mohl podívat ven. Jako malý jsem se na ně bál jen sáhnout. Tehdy jsem nemohl ani tušit, jak jsou drahé. Beztak byla hodnota nevyčíslitelná – jak chcete vzpomínky a emoce převést v čísla? Ale to, jak si je maminka uchovávala, vysílalo jasnou zprávu o jejich výjimečnosti, nedotknutelnosti.

Tehdy byla jiná doba. Pomalejší. Maminka nepotřebovala, aby její outfit fungoval po celý den. Ruku nahoru, kdo také občas odchází z domu v tom samém, v čem následně absolvuje pracovní schůzku, den v kanceláři, večeři s přáteli a pak divadelní představení, div, že v tom pak ještě nepadne do postele a neusne. Dostatek času na to dostat se domů před večerem a převléct se je dnes víc romantická představa než realita. Rychlejší tempo si od módy žádá notnou dávku praktičnosti a versatility, což pochopitelně opulentním šperkům nehraje do karet.

Jejich lesk ale není tím méně oslnivý. Vlastně mám dojem, že k nim v rámci zpomalování znovu nacházíme cestu. Že vracejí úder.

Mezi řádky kolekcí jako by se psalo, že se stejnou citlivostí a péčí, s jakou zacházíme se šperky, máme přistupovat i ke svému oblečení. V dnešní době, kdy je udržitelnost nejskloňovanějším slovem, by mě to ani nepřekvapilo.

Poprvé mě to napadlo při pohledu na jeden model z podzimní couture kolekce Schiaparelli. Jsou to šaty, nebo nekonvenčně pojatý šperk?

Po čase jsem si na tu myšlenku vzpomněl znovu, když jsem si prohlížel kolekce jarní. Chanel například spletl zlato do tvídu, materiálu pro módní dům příznačného.

Jiné značky si od šperků jen vypůjčily wow efekt a přenesly ho na boty nebo kabelky, čímž je katapultovaly do jiných výšin. Bude se k nim díky tomu majitelka chovat citlivěji?

Šperky jako připomínka zodpovědnějšího přístupu. Ta myšlenka se mi líbí. Třeba se přitom mezi těmi řádky opravdu nic takového nepíše. Třeba jsem si to celé vybájil. Ale copak není móda otevřená interpretaci?